Co tomu čerčanskému kulturnímu vlnobití předcházelo? Právě o tom Jaroslav Hanuš hovoří. S velkým zanícením.

Proč jste se do politiky vložil až na „stará kolena"?
Přemluvili mě k tomu. V životě jsem si nemyslel, že bych mohl pracovat jako politik. A to platilo pro jakoukoliv úroveň, tedy i pro tu nejnižší, komunální. Přišli za mnou, že jim ještě někdo chybí do plného počtu na kandidátce. Tak jsem na to kývl. Říkal jsem si, kdo by mě tady volil. Navíc jsem byl někde úplně v pozadí kandidátky. Kupodivu jsem byl zvolen a preferenční hlasy mě vynesly až na druhé místo. Jeden hlas mi chyběl, abych se posunul ještě výš.

Ale pořád jste se mohl mandátu vzdát…
To ano, ale když už jsem dostal tak velkou důvěru, chtěl jsem se s ní se ctí vypořádat. A když se ohlédnu zpátky, nelituji toho. Práce pro obec je zajímavá a také velice tvůrčí. A to mě baví, protože i já jsem tvůrčí člověk. Už ve škole nám Bořivoj Zeman říkal, že nejkrásnější pocit režiséra je, když z ničeho vytvoří něco. A takhle svou práci pro obec vnímám nyní také.

Co konkrétně jste vybudoval nebo se na tom alespoň podílel?
Máme u školy novou tělocvičnu za šedesát milionů korun. Ale také se nám podařilo oživit dávno zašlou slávu místního kina. To jako vůbec první širokoúhlý biograf na Benešovsku promítalo filmy už od roku 1965. Jenže v poslední době tam chodilo třeba jen pět či deset diváků. A to mi připadalo jako velká škoda, proto jsem s tím chtěl něco udělat.

Jak jste s naplněním své představy začal?
Natočil jsem pro Českou televizi, s níž spolupracuji od roku 1980 spoustu pohádek, Bakalářů, seriálů i pořadů písničkových, soutěžních, pro děti i seniory. Mám díky natáčení spoustu kamarádů a právě toho jsem chtěl využít. A najednou to začalo fungovat. Přijel Ivan Hlas, Chantal Poullain, Standa Zindulka, Tomáš Töpfer, Vašek Vydra, Jana Boušková, Vanda Hybnerová či Kateřina Hrachovcová. Díky tomu tu byly adventní a velikonoční koncerty, které uváděla Marie Retková. Navíc kamarádi, kteří jezdí i na návštěvy k nám domů, mi také pomáhají. Třeba tím, že mi dohodí nějaké vystoupení. Krásné na tom všem je, že na naše kulturní akce lidé začali slyšet.

Výstavba kruhového objezdu ve Vlašimi se chystá již řadu let.
Vlašim se uzavírá. Řidiči si musí zvyknout na objížďky

To dokládají i vyprodaná představení, že?
Většinou se jich účastní právě kamarádi ,protože plné honoráře bychom ze vstupného nedokázali zaplatit. Kino je dost malé, má kapacitu asi sto dvacet míst Když se to nakonec spočítá tak jsme stejně(v lepším případě) na nule. Diváci chodí, protože si dobře spočítali, že naše vstupné je pořád o dost levnější než cena zájezdu na představení do Prahy. Takový výlet třeba jen pro dva vyjde určitě na více než tisíc korun.

Kdo na vaše představení chodí?
Obecenstvo bývá složené z mladých i starších a máme také abonenty, tedy stálé diváky. Někteří z nich byli na všech dosavadních akcích, které se konají každý měsíc kromě prázdnin. Za ty necelé čtyři roky jich bylo už asi třicet. Největší satisfakcí pro mě pak je, když za mnou diváci po představení přijdou a říkají, jak jsou rádi, že to v Čerčanech takhle pěkně funguje. To je krásné.

Ale vy se jako zastupitel obce nezabýváte jen kulturou. Také oddáváte.
Ano, prakticky jako jediný. Ostatní po tom příliš netouží a mě to velmi baví. Zpočátku, protože to pro mě bylo zcela nové, jsem byl trošku nervózní. Měl jsem obavu, abych na něco nezapomněl, něco nezkazil. Loni jsem oddával pětadvacet párů, a tak si to už teď jen pěkně vychutnávám.

Ilustrační foto.
Boj proti větrníku vedou aktivisté už celou dekádu

Zkuste to vysvětlit.
Každý obřad je jiný. Když přijdou mladí snoubenci bez dětí, musím si text připravit pro ně. Proslov je samozřejmě jiný u páru, který přichází do nového vztahu z předešlého manželství a má děti. Variabilita projevů je opravdu neuvěřitelná. Dokonce za mnou snoubenci přišli, jestli bych jim nepřednesl báseň. A tak jsem už několikrát recitoval. Nic to pro mě není, mám na to průpravu. Chodil jsem od jedenácti let s Jirkou Lábusem na literárně dramatický kroužek, takže přednes básní mě hodně baví.

Svatby bývají většinou v sobotu. Není to pro vás časově náročné?
Trochu ano. V létě je pro mě svatební prakticky každá sobota.

Ale odměnou pak je, že vás svatebčané pozvou na hostinu…
To byste se divil, nepozvou. Nějakou výslužku jsem od místních sice také dostal, ovšem na hostinu mě a paní matrikářku pozvali asi jen dvakrát. Ale Pražáci, ti nám nedají nikdy nic.

Kde se v Čerčanech konají svatby?
Na radnici, v objektu hned vedle kina. Tam je ale obřadů minimálně. Stále častěji chtějí snoubenci svatbu podle amerického vzoru na nějakém neobvyklém místě. Vyjíždíme proto do terénu. Třeba do Zlenic, kde nevěstu k obřadu přiváží přes řeku k hotelu Kormorán převozník. Ale také zajíždíme do Poříčí pod kostel, do Ledců, na Čerčanský chlum. Několik svateb jsme měli i v Měsíčním údolí nebo u kostela na Hradišti.

Říkal jste, že od roku 1980, tedy už osmatřicet let, pracujete pro Českou televizi. Na čem se podílíte nyní?
S Jitkou Molavcovou nebo Magdou Reifovou připravujeme Kouzelné školky pro děti. Loni jsem režíroval také nějaké písničky na Déčku.

Kromě bohaté práce na televizních seriálech jste režíroval i jeden divadelní muzikál. Připravujete další?
Byla to Kapka medu pro Verunku, ale další už nechystám. Přesto bych ještě rád udělal nějaký dětský filmový muzikál. Od dob filmu Ať žijí duchové tady vlastně žádný takový nebyl.

A režírování čerčanských ochotníků by vás nelákalo?
Ani ne. Ochotnické divadlo je hlavně o čase. Je velice složité skloubit čas všech účinkujících tak, aby představení dopadlo dobře. To bych dělat nechtěl. Ale vyučuji rétoriku a žáci a žačky z Benešova postoupili až do nejvyššího kola recitační soutěže.

Vede vás k tomu poznání, že s mladou generací to jde, co se týká mluveného projevu, z kopce?
Ani ne. Myslím, že to s mladými z kopce nejde. Mladí mají jen jinou rétoriku než my, i když některé věci jsou pro nás neúnosné. Přímá verbální komunikace ustupuje do pozadí a vede se prostřednictvím mobilů a počítačů. Mám rád lidský kontakt mezi čtyřma očima. Když dostanu sms, většinou zpátky zavolám, protože chci slyšet lidský hlas. Zkrátka raději mluvím.

Jaroslav Hanuš (1951)

Je televizní, divadelní, filmový i muzikálový režisér. K jeho dílům patří seriály Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves či Příkopy. Stále spolupracuje s Českou televizi, kde režíruje pořad pro děti Kouzelnou školku. Čtvrtým rokem je radním obce Čerčany, kde už nepřetržitě žije 26 let. V dětství tam ale trávil téměř každou volnou chvilku, včetně prázdnin. Ve své obci je také oddávajícím členem místního zastupitelstva. Svou přítomností a úsilím pozvedl kulturu v Čerčanech organizováním besed, vyprávění či divadelních a hudebních vystoupení v místním kině. Je podruhé ženatý. Jeho žena Klára je spisovatelkou a učitelkou cizích jazyků. Jaroslav Hanuš má z obou vztahů sedm dětí.

Zámek Konopiště na Benešovsku.
KRÁTCE: energetici vypnou proud, kasárenský objekt do rukou pečovatelské služby