Jan Němeček, Daniela Němečková

PROTOTYP ZRADY


Odevzdáním uneseného letadla, předáním zpravodajských informací v Berlíně a návratem do protektorátu však Přeučilovy služby nacistům nekončily. Naopak, hodlali prostřednictvím gestapa využít jeho služeb i nadále, zejména pak jeho znalostí z řad zahraničního odboje a to jak týkajících se československého letectva v Anglii, tak i předchozí služby v Polsku a Francii.

Konfident gestapa

Dne 30. září 1941 podepsal pražskému gestapu vázací akt, jehož podpisem se stal konfidentem referátu N (zahraničního vojenského odboje) s platem 1800 korun měsíčně. Prvním úkolem v Praze byla identifikace bývalých spolubojovníků z řad zahraničního odboje podle fotografií, které měli Němci k dispozici. Nezůstalo při tom: aktivně pak usvědčoval československé piloty, kteří byli sestřeleni při operačních letech a dostali se do rukou Němců.

Kpt. František Burda, stíhač z 310. československé stíhací perutě (který sloužil s Přeučilem v pozici jeho nadřízeného ve Francii), sestřelený 27. února 1943 při operaci u Brestu, byl počátkem srpna 1944 převezen na gestapo do Prahy: „Byl jsem tehdy vyslýchán právě v Petchkově paláci, když tu se otevřely dveře a do místnosti vešel Přeučil, ihned mne poznal, poněvadž mne oslovil, jak se mám a co tam dělám, a nabídl mně cigaretu. Týž se tam pohyboval zcela nenuceně a s gestapákem, který mně vyslýchal, se dal do řeči zcela přátelsky a gestapák jej pak odvedl v rozhovoru z místnosti ven a jen jsem zaslechl, jak nechali za sebou pootevřené dveře, že Přeučil líčí, jak jsem přišel přes Polsko do Francie…"

Vystěhování rodného kraje

Záhy se však měl Přeučil na vlastní kůži přesvědčit o okupačních praktikách. Jeho rodný kraj byl velmi tvrdě postižen nacistickými plány na germanizaci českých zemí vybudováním vojenského cvičiště pro Waffen-SS – SS-Truppenübungsplatz Böhmen.

Podle vyhlášky Okresního úřadu v Benešově se k 15. září 1942 měla vystěhovat většina obcí v severní části Neveklovska včetně Přeučilova rodného Třebsína. Ani rodině Přeučilových se stěhování nevyhnulo: musela prodat Němcům své hospodářství a přestěhovat se do Měchenic u Prahy čp. 130.

Dráha konfidenta

Přeučil pak pokračoval ve své dráze aktivního konfidenta, ať už v náhodných případech, ať cíleně nasazovaného na konkrétní osoby. Někteří odnesli jeho udání vězněním, jiní však za něj zaplatili životem, jako byl akademický malíř Josef Hurt z Měchenic, zatčený 2. března 1945 pro poslech zahraničního rozhlasu, jenž zahynul v Malé pevnosti v Terezíně 15. dubna.

V terezínské Malé pevnosti

Ani Přeučilovi se nevyhnulo věznění v Malé pevnosti, věznici pražského gestapa. Nešel tam však za trest, nýbrž aby jako nastrčený konfident získal od spoluvězňů informace pro nacisty. Jeho příběh sestřeleného a zajatého pilota (včetně jeho znalostí reálií z Polska, Francie i Anglie) skutečně mohl působit důvěryhodně. Do Terezína přišel 3. listopadu 1943 a byl nasazen do cely s českými odbojáři, mj. s jednou z vůdčích osobností českého domácího odboje doc. Vladimírem Krajinou.

Skutečně se mu zde podařilo získat pro gestapo cenné informace, týkající vzkazu československé exilové vlády doručeného domácímu odboji, jehož přechovavatel Václav Pinc zaplatil za svoje služby odboji životem. Posléze se však vězňové dozvěděli jeho pravou identitu, když náhodou nalezli Přeučilův moták, adresovaný gestapu. Na přelomu dubna a května 1944 tak Přeučilovo angažmá v Malé pevnosti skončilo.

Udavačem až do konce

Poté byl Přeučil přidělen Úřadu sociálního zabezpečení na Praze I. a 20. června 1944 zde nastoupil do práce. Toto zaměstnání však pro něj bylo pouhou zástěrkou pro práci konfidenta gestapa. Gestapo totiž dostalo od Bezpečnostní služby (Sicherheistdienstu)  hlášení, že bývalým českým důstojníkům, resp. jejich rodinným příslušníkům jsou penzijním ústavem vypláceny podpory. Proto byl vyslán Přeučil, aby vypátral, zda se uvedené hlášení zakládá na pravdě. I zde byla jeho role konfidenta záhy prohlédnuta.

I po návratu z Terezína pokračoval Přeučil v udavačské činnosti. Pro získání důvěry lidí stačil využít svého věznění nacisty  v Terezíně, protože každý takový člověk musel být dobrý Čech a vlastenec. Tak měl udat i holiče Josefa Vitejčka z Netvořic, který provozoval po vystěhování Neveklovska svou živnost v Měchenicích, pro poslech zahraničního rozhlasu a Vitejček byl pro poslech cizího rozhlasu odsouzen ke dvěma letům vězení v káznici.

Osvobození ČSR a zatčení

Přeučilovy činy spáchané za okupace nezůstaly bez odezvy. Již 19. května 1945 byl zatčen a převezen do Prahy, kde na něj byla uvalena vazba a započaly výslechy, které měly objasnit jeho činnost pro gestapo. Jeho snaha kličkovat neměla šanci: bylo zde příliš mnoho svědků z řad zahraničního, ale i domácího odboje, lidí, které udal gestapu, ale i samotných gestapáků, kteří objasňovali jeho činnost. Pomalu se tak rozplétaly jeho spletité válečné cesty. Svědkové se ale scházeli pomalu, někteří vracejíce se z nacistických věznic a koncentračních táborů, někteří po dlouhé válečné pouti ze Západu.

Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání jako proti bývalému příslušníkovi československé armády v Anglii, neboť měl spáchat zločin zběhnutí a zločin vojenské zrady. Vojenský polní soud však posléze postoupil v polovině října 1945 věc pražskému Mimořádnému lidovému soudu.

Anglický příběh

Pokračoval však také Přeučilův anglický příběh, pro jeho ženu Muriel stále zůstával padlým hrdinou. Jakým šokem pro ni byla zpráva z Československa, že její muž byl zrádcem! Nikdy tomu neuvěřila a až do své smrti v roce 2005 věřila v manželovu nevinu a bojovala za jeho očištění. Také Přeučilovi rodiče se pokoušeli o jeho osvobození, i když se nacházeli v dosti svízelné situaci: jejich návrat zpět do Třebsína byl provázen strastiplnými cestami: hospodářství bylo Němci za okupace takřka úplně zničeno.

Vyšetřování

Každé nové svědectví přinášelo nová jména i skutečnosti, které musely být ověřeny. Rozšiřovaly se tak dále řady svědků, kteří potvrzovali anebo vyvraceli již sdělené skutečnosti. Někdy se stalo, že jedna skutečnost byla čtyřikrát potvrzena stejně a jindy ji každý prezentoval jinak. Jakmile někteří lidé vypověděli něco nového anebo odlišného od výpovědi obviněného, byl Přeučil ihned vyslechnut, aby na to reagoval. V některých případech se pak stávalo, že změnil svou výpověď hned čtyřikrát. Nicméně s každým střípkem se víc přibližovaly závěry k pravdě.

Je také důležité zmínit, jak těžké bylo pro soudce tuto pravdu zjistit. Když se osoby během vyšetřování dozvěděly, že by mohl být Přeučil konfidentem, snažily se od něj ve většině z případů distancovat, v dalších případech je ovlivnily nepříjemné zážitky z koncentračních táborů anebo chování Přeučila samotného a vypovídaly pak v jeho neprospěch. Negativní paměť se v tomto případě projevila zcela jistě. I proto musíme i dnes brát výpovědi svědků s rezervou. Jakbysmet ovšem i výslech obžalovaného, neboť ten si často vymýšlel a jeho časté změny v líčení určitých událostí nevyvolávaly právě dojem, že by se snažil mluvit pravdu, ale spíše že z procesu chtěl vyváznout se zdravou kůží.

Během soudu byla zkoumán i Přeučilův zdravotní stav, tedy, zda byl tedy v době spáchání všech trestných činů příčetný a za své činy odpovědný. Znalecký posudek potvrdil příčetnost a stal se posledním důležitým důkazem k hlavnímu líčení.

Obžaloba

Přes dva roky vedoucí veřejný žalobce Jaroslav Drábek vyhledával důkazy hovořící ve prospěch či neprospěch obviněného. Jeho úsilí vyvrcholilo podáním obžaloby proti A. Přeučilovi 3. března 1947. Ta obsahovala několik žalobních bodů. První souvisel s podporou nacistického hnutí a týkal se jeho odchodu do zahraničí coby agent gestapa, čemuž se měl věnovat i po návratu s letadlem znovu v Praze a jejím okolí. Druhý bod shrnoval okolnosti vojenské zrady spáchané úmyslným odletem s anglickým letounem a střelbou ostrými náboji po polském spoluletci (což z hlediska dnešních poznatků není možné prokázat, ani záznam o nehodě o ničem podobném nehovoří), včetně vyzrazení skutečností, jež měly zůstat utajené pro obranu republiky. Ve třetím bodě byl obžalován z udavačství obyvatel belgického pohraničí a dalších osob české národnosti, kde jeho udání mělo za přímý či nepřímý následek smrt několika osob. Jen za poslední bod obžaloby mu hrozil trest smrti, neboť velký retribuční dekret byl v tomto směru velice neúprosný – oko za oko, smrt za smrt.

Hlavní přelíčení a rozsudek

Hlavní líčení v Přeučilově kauze bylo nařízeno na 14. dubna 1947 na osmou hodinu ranní. Po více jak devítihodinovém jednání přišel jednoznačný závěr. Pětičlenný senát Mimořádného lidového soudu v Praze po provedeném hlavním líčení uznal Augustina Přeučila vinným ve všech bodech obžaloby a odsoudil ho k trestu smrti provazem a k náhradě nákladů řízení. Dále soud vyslovil, že odsouzený pozbyl navždy občanskou čest a jeho jmění propadlo ve prospěch státu.

Z odůvodnění vyplývá, že soud vycházel hlavně z výpovědí svědků a částečného doznání odsouzeného, které zrekonstruovaly na základě jejich tvrzení skutkový děj. Na základě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů soud došel v odůvodnění k názoru, že obžalovaný měl v úmyslu pomáhat nacistickému režimu a to dokonce z přesvědčení a vděčnosti. Vyvíjel udavačskou činnost ve prospěch režimu, jemuž stejně sloužil podáváním pravidelných hlášení při svých stálých návštěvách na gestapu. Udaných osob z Terezína, Měchenic či jinde na gestapu v Praze byla dlouhá řada. Udával v zájmu Německa a jelikož sledoval i svoje osobní cíle, šlo o udavačství s využitím tehdejšího národního útisku. Navíc udání „činil na gestapu, jež nejrafinovanějším a nejsurovějším způsobem v historii lidstva sloužilo svému režimu v Německu".

Vojenská zrada

Dále spáchal zločin vojenské zrady za okolností zvláště přitěžujících, neboť mohl ohrozit celou československou zahraniční armádu, a způsobil, že se Němci dozvěděli velmi důležité skutečnosti. Soud zmínil i řadu přitěžujících okolností: zralá rozvaha, promyšlená příprava, velká škoda, porušení více povinností, spáchání více zločinů různého druhu, spáchání téhož zločinu opětovně atd.

V závěru odůvodnění rozsudku soud nakonec použil zajímavou formulaci: „Proto nakonec došel soud k přesvědčení, že by obžalovaný vždy a všude pracoval ve prospěch zla, a proto považoval soud trest smrti za nejmenší ochranu všeho dobra a krásna na světě. Proto také nepovažoval tento trest ve smyslu § 29 retribučního zákona za nepřiměřeně přísný. Naopak, kdyby takový člověk zůstal naživu, podařilo by se mu spojiti se po čase se zlem, k čemuž má sklon, považoval by se soud za spoluviníka."

Výkon trestu následoval bezprostředně téhož dne: Poprava byla vykonána neveřejně na dvoře pankrácké věznice ve 21.50 hod. Tělo poté bylo vydáno Přeučilovu otci  k soukromému pohřbení.

Dozvuky

Přeučilův příběh nezapadl, naopak, čas od času se znovu objevuje, nejen u nás, ale i v zahraničí. Tak tomu bylo, když se v Berlíně našla fotografie Přeučilova Hurricanu ve sbírkách německého muzea, tak tomu bylo díky úsilí Přeučilovy manželky (která se ovšem v roce 1952 znovu provdala) v Anglii, kde se čas od času objevily články na toto téma, čeští, britští i belgičtí historici se stále snaží dopátrat dalších podrobností tohoto příběhu. Nezapadla ani památka belgických vlastenců, kteří zahynuli na základě Přeučilova udání a kteří posmrtně obdrželi uznání Mort pour la Belgique – Zemřel pro Belgii. Po zavražděném Durandovi pak byla pojmenována ulice v Ortho.

Je možné, že se objeví ještě další prameny. Prozatím byla otevřena jen malá část spisů z britských fondů KV (British Security Service – Britská bezpečnostní služba), ale také některé spisy HO (Home Office – Ministerstvo vnitra), které jsou uloženy v britském národním archivu (The National Archives) v Londýně, u některých z nich bude trvat ještě desítky let, než se dostanou do rukou historiků.

Pamětní deska

Po listopadu 1989, kdy se u nás mohlo téma západních letců znovu svobodně bádat a publikovat, došlo k další připomínce Přeučila, jenž zapadal do zapomnění v lesku obnovené slávy úspěchů našeho letectva na Západě. Svaz letců svobodného Československa v Londýně, jenž nechal v minulosti zhotovit pamětní desku padlým letcům za 2. světové války v Anglii, ji věnoval československému státu, kde byla v roce 1992 umístěna v prostorách Vojenského muzea v Praze na Žižkově. Na jednom místě je mezi jmény padlých mezera: ano, tam původně bylo Přeučilovo jméno, které po odhalení jeho zločinné role bylo odstraněno.

Závěrem

Přeučilův příběh byl příběhem programové zrady: ačkoliv snad v prvopočátku k ní byl donucen okolnostmi, měl za následujících měsíců a let strávených v Polsku, Francii a Velké Británii nesčetněkrát příležitost vyvléknout se ze svého závazku gestapu, zpřetrhat tenké kontakty a za spolupráce s československou a britskou zpravodajskou službou vyjít z celé záležitosti se ctí. Neučinil tak. Naopak nejenže se dopustil vojenské zrady tím, že úmyslně a dobrovolně předal nepříteli do rukou britský stíhací letoun, ale zapříčinil také perzekuci Belgičanů, kteří mu v dobré víře poskytli pomoc při jeho přistání v okupované Evropě. A pak následovala jeho dráha aktivního a spolehlivého konfidenta gestapa v Praze a to až do samotného konce okupačního režimu v roce 1945.

Daniela Němečková
Mgr. Daniela Němečková (nar. 1989), studovala na Gymnáziu Benešov v letech 2001–2009. Poté absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na které v roce 2014 obdržela magisterský titul. V současné době je zde interní doktorandkou na katedře právních dějin, píše disertační práci na téma mimořádných lidových soudů ve středních Čechách. A. Přeučilem se zabývala již v roce 2013 v rámci soutěže Studentské vědecké odborné činnosti, kde obdržela 2. místo v rámci fakultního kola a 2. místo v česko-slovenském kole. V roce 2015 obdržela Cenu Josefa Hlávky.

Jan Němeček
Doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. (nar. 1963), statutární zástupce ředitelky a vedoucí oddělení dějin XX. století v Historickém ústavu Akademie věd ČR v Praze. Specializuje se na československé dějiny první poloviny 20. století v mezinárodním kontextu s důrazem na období 2. světové války, na dějiny československé zahraniční politiky a na velké ediční projekty (od r. 1996 vede ediční projekt Dokumenty československé zahraniční politiky 1918-1945, spoluřešitel projektu Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně), je autorem mnoha desítek monografií, studií a edic.

První část najdete ZDE 

Druhou část najdete ZDE