Benešov – Novým členem této pomyslné síně je Standa Martan, dudák samouk z Týnce nad Sázavou, ročník 1959. V redakci převzal plaketu, která se mu moc líbila.

Budete si ji moci dát do maringotky, až vám bude stát na Šumavě.
To se nestane. Maringotku ani pozemek na Šumavě už nemám, prodal jsem je.


Zkuste nám vaše dudy představit, co je to za nástroj?
Jsou to chodské dudy.


Skotské dudy byste neufoukl?
To nevím, nikdy jsem je ani nedržel v ruce. Ale měl jsem půjčené irské dudy, což je nástroj trochu podobný chodským dudám, protože se do nich fouká také prostřednictvím měchů. Ale hrát na ně je hodně těžké. Zatímco mé dudy chodské mají jeden bas, ty irské dva nebo dokonce tři.


Hrát na dudy není v našich končinách tradiční. Jak jste k nim přišel vy?
Můj otec pocházel ze Zdíkova od Vimperka, tedy ze Šumavy a já tam jako malý kluk jezdil. Dudáckou muziku jsem tam slýchával dost často a ohromě se mi líbila už tenkrát. Prolézal jsem tam Němci opuštěná stavení, kterých tou dobou bylo pořád ještě hodně, ale nikdy jsem své vysněné dudy nenašel. Ale poklady tam byly. Třeba džbány, nebo mosazné postele… Z toho kraje pocházel i guru chodského dudáctví Josef Režný, velký propagátor a výrobce dud a sběratel dudáckých písniček.


Takže jste si dudy musel nakonec koupit? Kdy jste si pořídil první nástroj?
To mi bylo už devětačtyřicet let. Teď mám doma nástroje dva, ale na jeden neumím, protože má jiný prstoklad. Tyhle dudy, na které hraji, mi vyrobili u Domažlic v Malonicích.


Jak se takové dudy ladí?
No to je učiněná věda. Vyladit dudy není legrace. Záleží i na počasí. V dudách hrají klarinetové plátky a ty se musí nožem přizpůsobil. Když se škrábne víc, je to v čudu, může se pak začínat s novým plátkem znovu.


Máte nějakou hudební průpravu?
Jen hraní na festivalech. Hrál jsem i na festivalu progresivního rocku v Maďarsku s kapelou Hokr. V mých dudáckých začátcích mi hodně pomáhal Milan Soňa Sedlák. Ten mě všude vozil a pil za mě panáky. Hosté v restauracích, kde jsem vystupoval, mi posílali panáky a Soňa byl tak hodný, že je za mě pil. To bych nemohl nikdy vydržet, Soňa se za mě doslova obětoval.


Jak dlouho jste denně cvičil?
V začátcích i šest a více hodin. Byl jsem v domě sám, tak jsem hrál, když se mi zachtělo, třeba celou noc.


Podle čeho hrajete, podle not?
To ne, jen podle sluchu, noty neumím. Dudy mám laděné v D dur na Chodsku je ladí v S dur a na Moravě zase v D moll. Dudy mají jen osm tónů, půltón na ně zahrát nejde, proto na ně nelze zahrát všechno.


Takže to je jen doprovodný nástroj?
Většinou, ale když na ně někdo opravdu umí, může to být i nástroj sólový. Když přijedu do Strakonic a zahrají tam děti, které chodí do hudebky, jsem z toho úplně odvařenej.


Jezdíte také na dudácké festivaly?
Jezdím do Strakonic, tam jsou dudáci z celého světa. Přijíždějí každé dva roky.


Jak si zaznamenáváte písničky, které pak hrajete?
Psal jsem si je, ale notes jsem ztratil. Všechno, co hraji, si jen naposlouchám a když se mi to líbí, naučím se to a zapamatuji.


Dudácké festivaly ale mají i ve Velké Británii. Tam byste se nechtěl podívat?
Chtěl a moc. Hlavně bych chtěl vidět irské dudy v akci. Ty se mi líbí nejvíc.


Co je na dudách nejtěžší?
Naučit se s měchy. Musí dávat stále stejný tlak.


Viděl jsem vás hrát pro bezdomovce v benešovských Táborských kasárnách. Co je to za projekt?
To byla muzikoterapie pro lidi bez domova. Byl jsem k tomu jen přizvaný jako dudák pro doprovod.


Na youtube je možné vás vidět hrát i s kapelami…
To bylo jen příležitostné hraní, ty kapely se ani nescházejí ve stejném složení.


Dlouhá léta jste pracoval jako kulisák ve třech pražských divadlech – Smetanově, Wolkerově a Minoru. Podařilo se vám s dudami hrát v nějakém zajímavém prostoru?
Hrál jsem uvnitř sousoší Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. To bylo hodně zajímavé. Hrál jsem ale také pro rastafariány v Karibiku, když jsem byl na ostrově Dominika.


A co v Týnci? Tam jste ještě s nikým nehrál?
Ne, zatím ne. Škoda.


Čeho byste chtěl s dudami dosáhnout?
Chtěl bych si zahrát s někým, kdo hraje na housle. Moc hezký by k tomu byl ženský hlas. Chystám se oslovit Dášu Vokatou, partnerku Oldřicha Kaisera. Až Dášu potkám, zeptám se jí.