Legendární skupina Keks míří do Tipsport Arény, zahraje s Jihočeskou filharmonií

Tahle kapela se vymyká všemu, co vypadá jako normální. Tedy rozchody, změny názvů, soudní spory, konce a opětovné začátky. Keks existuje a hraje pětatřicet let. Bez přerušení, hraje pořád. Kapela z Benešovska, kde v počátcích působila, se postupně prodrala i dál než jen kolem Konopiště. Čáslavsko, Táborsko, to bylo působení poté, co jí Benešovsko začalo být malé.

Nyní hraje nejen po celých Čechách, ale i na Moravě. A ve čtvrtek 14. dubna zahraje tam, kam se odváží málokdo. Do pražské Tipsport Arény. V rámci narozeninových oslav zahraje spolu s Jihočeskou filharmonií. Ta představa láká fanoušky tak, že už to vypadá, že se do Prahy přijede podívat kolem čtyř tisíc příznivců.

Kapelu Keks založili na rozhraní let 1981 a 1982 Petr Dudík a Štěpán Kojan. První složení kapely bylo Kojan (kytara, zpěv), Dudík (zpěv, klávesy), Milan Cafourek (basová kytara) a Petr Štěpánek (bicí). Za 35 let prošla kapelou řada hudebníků, jediní, kdo zůstali, jsou právě Štěpán Kojan a Petr Dudík. S nimi v současné době hrají Václav Šobíšek (basová kytara) a Václav Suchý (bicí).

Kapela se v anketě Český slavík vyšvihla v roce 2014 na 30. místo. Úspěch v anketě nepovažuje parta za dominantní. Za to považuje trvalou přízeň fanoušků. Jejich věrnost. A také to, že ke generaci padesátníků z jejich začátků přibývají i mladí, jimž se muzika téhle hudební legendy tuze líbí.

Před čtvrtečním koncertem jsme si povídali se Štěpánem Kojanem a Petrem Dudíkem.

Pětatřicet let spolu, pánové, nelezli jste si někdy na nervy?

Petr Dudík: Určitě někdy jo, ale nebyla to ponorka. Spíše to byly výměny názorů za přítomnosti alkoholu. My jsme si se Štěpánem ani nemohli lézt na nervy. Nestýkali jsme se tak, jako mnozí jiní muzikanti, že spolu jezdí na dovolené. My spolu zkoušeli a hráli. Manželky se sice znaly od začátku a jezdily s námi dobrých deset let, než přišly děti.

Štěpán Kojan: Je to asi jako v manželství, to musí být všude. Je důležité, že se vazby nepřetrhaly a pokračuje vše dál. Keks mají lidé rádi, proto hrajeme. Kdyby to nefungovalo a cítili jsme, že nám docházejí síly, že lidé se od nás odvracejí, tak to skončíme.

Lze říci, kdy bylo nejlepší období Keksu?

Petr Dudík: Já bych řekl, že to byl spíše takový činorodý vzestup. Ale lze říci, že se vše změnilo ještě k lepšímu, když nám přišel dělat manažera Honza Vyskočil. To bylo před deseti lety. Začalo se vše brát tak nějak vážněji.

Hrajete 35 let, vaši fanoušci stárnou s vámi.

Petr Dudík: To jo, stárnou, ale když se podívám z jeviště mezi lidi, tak to zase tak horké není. Vedle padesátníků s prošedivělými vlasy jsou i sedmnáctiletí. Všichni poslouchají naše písničky a líbí se jim.

Bylo cítit tak, jak se měnily nálady ve společnosti, že se měnila návštěvnost?

Petr Dudík: Řekl bych, že ne. Že jedeme pořád ve svých kolejích.

Štěpán Kojan: Já to cítím podobně. Dříve to bylo ale tak, že my jsme hráli a lidé tančili, nebo byli otočení a bavili se spolu, popíjeli. Byli jsme pro ně kulisa. Pro ně bylo důležité, že jim někdo hraje. A pro nás bylo důležité, že hrajeme někomu. A že můžeme hrát. Teď se lidi dívají, poslouchají, snad nás někdy i hypnotizují. Já ani nevím z jeviště, co si dole myslí. Nahoře totiž bývá často příšerné horko, dusno, nedýchatelno. Ale je cítit, že tam dole je úžasně. Prostě dnes lidé více poslouchají, dříve bylo často jedno, kdo tam hraje. Hlavně aby bylo dobrý pivo.

Je pro vás postupem času hraní náročnější fyzicky, nebo psychicky?

Petr Dudík: Pro mne fyzicky, člověk je přece jen unavenější.

A ranní návraty z kšeftů jsou náročnější…

Petr Dudík: …právě že ne. My si po koncertu dáme kafe, pokecáme a jedeme domů. Dříve to bylo jiné, jezdilo se domů později, alkoholu bylo taky dost. Už je jiná doba.

Jaký okamžik při koncertu máte nejraději?

Štěpán Kojan: Pro mne jsou parádní chvíle, když se hraje a já se do toho vžiju, položím, přestanu vnímat okolní svět a tam uvnitř cítím, že je to nepopsatelná euforie. To je hlavní síla toho, co cítím.

Petr Dudík: Mám rád tu atmosféru před koncertem. Když se podívám do sálu skrz plentu a vidím tam pět šest stovek lidí. Pak začne znít intro a najednou se k jevišti začne blížit lidská tlaková vlna. To je krásný pocit. A pak už se to rozjede.

Býváte před koncertem nervózní?

Petr Dudík: Jak před kterým. Před tím čtvrtečním ale nervózní budeme. Tedy já jo.

Proč?

Petr Dudík: Ještě jsme tohle neměli čest zažít. Měli jsme už v Českých Budějovicích dva dny zkoušek s orchestrem, ve čtvrtek ještě další zkoušku stihneme. I tak ale malinko nervózní budu.

Koho napadlo vymyslet tohle koncertní spojení se Jihočeskou filharmonií?

Petr Dudík: Manažera Honzu se Štěpánem. Před pěti lety jsme vyprodali u příležitosti třicetin Lucernu, tak se přemýšlelo, co dalšího. Říkali jsme si, že by bylo fajn zkusit něco jiného. Jenže do Tipsport Arény sami? Nebo s hosty? Nějak jsme si netroufli. Pak přišel nápad na filharmonii. Začali jsme je obvolávat, ale ona to není legrace. Říkali nám, že mají program na rok dva dopředu. Až s Jihočechama nám to vyšlo. Už nyní máme spolu domluvené tři další vystoupení. Jen najít vhodné termíny.

Štěpán Kojan: Po Lucerně před pěti lety jsem si řekl, že žádný větší podnik už nepodniknu. My jsme byli a jsme spíše regionální kapela, nikdy jsme nemířili na velké stadiony. Ze začátku to byly taneční zábavy, pak koncerty malé, větší, Lucerna, k Blaníku přišlo neskutečných 15 tisíc lidí, to jsou šílené davy fanoušků. Po Lucerně jsem si řekl Dost, už nejsme nejmladší. No a jak to dopadlo, je jasný. Ve čtvrtek Tipsport Aréna.

V čem vidíte úspěch a oblibu Keksu?

Petr Dudík: Myslím si, že lidé oceňovali, že jsme šli cestou vlastních skladeb, kterých jsme do programu přidávali stále více a více.

Vydali jste cédéčka, DVD, pro tyto nosiče ale není ideální doba. Máte touhu a chuť něco dalšího vydávat?

Štěpán Kojan: Jednou jsem slyšel Petra Jandu, jak říká, proč by dělal nové písničky, když je stejně nikdo nechce slyšet a každý chce jen Želvu. Odpovím podobně jako on, i když mám názor, že tvořit se musí. Vím, že v některých písničkách, které jsme složili někde v pětadvaceti, byl obrovský kus srdce. A nyní do toho dáváme zase kus životní zkušenosti. Jenže lidi na ty zkušenosti kašlou, chtějí to, co znají, co mají rádi. Po padesátce jsem napsal spoustu pěkných písniček, ale lidé chtějí pořád dokola hity, především ploužáky, které prostě táhnou. Mnohému vkusu nerozumím. Ale je mi to jedno. I tak se ale pořád snažím něco složit.

Štěpáne, vy máte doma zvěřinec. Bulvární tisk o vás před čase napsal, že máte skoro šedesát zvířat a že jste se zbláznil.

Štěpán Kojan: Jo, napsali, že jsem se zbláznil, ale já si tak nepřipadám. A k tomu zvěřinci. Na rozhovor jsem přijel od mých koziček. Mám jich deset, k tomu pět psů, kočky, ropuchy.

Ropuchy?

Štěpán Kojan: To má manželka.

Jak přišel nápad s kozami?

Štěpán Kojan: To nebyl nápad. Bydlíme na vesnici a manželka přišla s kozou. Pak se o ni přestala starat, tak jsem se postaral já.

Co pro vás zvířata znamenají?

Štěpán Kojan: Nezávislost. Já nemám rád, když jsem závislý. Musím platit daně, a to mi úplně stačí. Mám rád své maso, své mléko, svoji vodu, chci mít ještě svoji elektriku. Já nechci být závislý na státu.

Daří se vám to?

Štěpán Kojan: Docela jo.

Máte ještě nějaké vize s rozšířením zvěřince?

Štěpán Kojan: Ne, je to koníček. To je tak, že kdo je zaměstnán, má muziku jako koníčka, kam utíká. Já mám muziku jako živobytí, proto hledám odreagování, koníčka. A tím jsou kozy.

Také prý děláte skvělý sýr.

Štěpán Kojan: Jo, povídá se, že Kojan dělá dobrý sýr. Někdo to řekl a už se to o mně traduje. Taky jsem řekl, že mám největší stádo v Evropě a že za mnou jezdí tisíce lidí z celého světa. A když se někdo chce poradit, tak ať zavolají Kojanovi, ten tomu opravdu rozumí. Ale k tomu sýru - ten kamarádům chutná. Dělám ho pro svoji potřebu a jsem spokojen. A mám tak i fajn dárek, tuhle jsem kamarádovi k narozeninám dal litr kozího mléka a sýr.

Co vás v dnešní době nejvíce rozčiluje?

Petr Dudík: Připadá mi, že globálně je celá společnost nějaká divná, honba za penězi dost vyčuhuje.

Štěpán Kojan: Politika. Proto chci mít svůj klid a nemuset poslouchat všechno to kolem nás o různých hnízdech. Já to ani nechci poslouchat. Proto zalézám pryč, mám kozy, chci být nezávislý.

A z čeho máte radost?

Petr Dudík: Pro mne radost znamená rodinná pohoda, kamarádi, přátelé, sranda. Tak to musí být, člověk se musí smát. Snad i tehdy, když mu do smíchu není.

Pánové, ať se čtvrteční koncert vydaří. Co na závěr?

Petr Dudík: Keks mi protnul život na věky. Je to moje láska dlouhé roky. S touhle kapelou jsem šťastný.

Štěpán Kojan: Zahráli jsme se Suzi Quatro, se Smokie, vyprodaná Lucerna, teď Tipsport Aréna. To by mne nikdy nenapadlo. Vždy jsem si myslel, že je to konečná. A jestli bude něco dál, něco dalšího, tak to je pro mne, pro nás všechny obrovská prémie. Nadstandard. Pro nás je tenhle život úžasný. Hlavně aby někde nepíchalo a nebolelo. Když si představím, že regionální kapela, mediálně málo známá, vyprodala Lucernu, co bych si měl přát víc? Není to nádhera?

Čtěte také: Bigbítový Keks oslaví 35 let s filharmoniky a operní pěvkyní