Aby mohla s kolegyněmi Danielou Bukovskou, Jaroslavou Maršíčkovou a dalšími dobrými dušemi, jimž není lhostejný trpký osud dětí z domovů na Racku a v Sedlci-Prčici, od laskavých dárců vybírat tři dny peníze na zakoupení dárků pod stromeček.

Letošní sbírka začíná v pondělí 14. prosince ve 13.30. Pořadatelky budou u vánočního stromu na benešovském Masarykově náměstí ještě v úterý a ve středu odpoledne od 13.30 do 17.30.

Pak dva dny budou dárky, o něž si děti napsaly, shánět a balit, aby je dovezly přímo do dětských domovů, ve čtvrtek Sedlec, v sobotu Radek, a předaly čekajícím natěšeným dětem.

O střípky z organizování sbírky Ježíšku, prosím tě, se s Benešovským deníkem Marta Slezáková podělila.

Na jaký popud benešovská sbírka pro dětské domovy vznikla?

Její zrození bylo prosté. Před čtrnácti lety za mnou přišla někdy koncem září kamarádka Daniela Bukovská s tím, že dceři koupila školní aktovku. Ona ji odmítla nosit a žadoní o batoh. A ať jí poradím, co má s tou taškou dělat. Mne nenapadlo nic jiného, než se s ní vydat do dětského domova na Racku a tam se zeptat, jestli ji nechtějí.

V dětském domově Racek jsme se poznaly s ředitelkou Hankou Urbanovou a její zástupkyní Hankou Vilímkovou, které nás dětským domovem provedly. Seznámily jsme se vychovatelkami a hlavně s dětmi. Některé z nich, například Pepču, tak známe už celých 14 let.

Dojal vás osud dětí?

Na chodbě u jednoho z pokojů seděla na nočníku asi dvouletá baculatá holčička.Ta když mě a Danielu Bukovskou uviděla, vyndala dudlík a zeptala se: „Ty jsi moje máma?" Jedna nevinná věta od malého děcka a budeme si ji pamatovat celý život. Obě jsme brečely.

Tašku si nechali, posloužila jinému školákovi a během povídání s Hankami jsme se dozvěděly, co by ještě děti potřebovaly a co by si přály a nebylo toho málo.

Jak se k akci přidal i další dětský domov?

Hanka Urbanová se zmínila o svém manželovi Standovi Urbanovi, který v té době řediteloval v DD Jetřichovice, že tam jsou na tom mnohem hůř. Slovo dalo slovo a my se vydaly již příští víkend na exkurzi do Jetřichovic, starého zámečku na okraji našeho okresu, takový Bohem zapomenutý kraj. Vzaly jsme sebou i naše ratolesti, Daniela obě dcerky, já své dva syny, aby poznali, jak žijí jiné děti.

Můj starší syn Lukáš, v té době mu bylo 16 let, se z toho vzpamatovával dobré dva dny a pak mě dojal větou: „Maminko, já sem strašně rád, že tě mám".

Chtěly jsme pomoct a nevěděli jak. V Jetřichovicích se nás děti ptaly, co jsme zač a co tam děláme a my odpovídali, že se jedeme zeptat, jestli třeba nechtějí napsat Ježíškovi o nějaký dárek. Chtěly, ale nevěřily nám, že se jejich přání splní.

Scénář sbírky jste musely vymýšlet?

Název celé charitativní akce „Ježíšku, prosím tě…" byl na světě a jednoduché schéma také. V té době totiž stromy splněných přaní byly jen na čtyřech, pěti místech v republice a jen ve velkých městech.

Celé roky jsme věrné Racku a Jetřichovicím, které se pak díky úsilí Standy Urbana přesídlily do nového areálu v Sedlci-Prčici.

Jak se dozvídáte, co děti chtějí?

Děti malují přáníčka a píší na ně svá tajná přání. Tety vychovatelky to trošku hlídají, aby cena dárků na jedno dítě nepřesáhla tisíc korun. To bychom už nezvládly. Měly jsme i 108 dětí a to pro nás znamenalo sehnat dárky za 108 tisíc korun.

Kolik korun je minimální příspěvek?

Není to až tak o financích, ale o srdci, prostě o tom že v adventním čase vánočním udělám radost nějakému cizímu dítěti.

O co si děti píší letos?

Na Racku o školní batohy, oblečení, hračky. V Sedlci o kosmetiku, sladkosti, trička, flash disky a hlavně o balíky coca-coly.Těch tam vozíme každý rok nejvíc.

Vždyť přijďte za námi na náměstí, stojíme u vánočního stromku, můžete si přečíst a popřípadě splnit přání dítěte z dětského domova.

Mají také nevšední přání?

Nejdojemnější přáníčko bylo ještě z Jetřichovic, kdy nějaký klučina psal: „Milý Ježíšku, já bych si přál cukroví, ale takové jako od babičky."

Moje maminka Anna Vávrová se rozplakala se slovy: „Já ti ho chlapečku upeču, vždyť jsem taky babička." A slovo dodržela. Mé mamince chci tímto moc poděkovat.

Každý rok jí na deset dní z útulného domu udělám skladiště plné papírů, krabic, tašek, dárků. Do toho zmatku jezdí sem a tam náš super babinec. Maminka nám vaří kafíčka, čajíky a dává ochutnat své cukroví.

To jsou dojemné příběhy, nemáte nějaké veselejší?

Cesta do Jetřichovic na předávání dárku, čtyři osobní auta naložená k prasknutí. V noci sněhová kalamita, ráno cesty zaváté sněhem, že jsme nevěděli, jestli máme pod koly ještě asfalt nebo už jedeme po poli.

Pak hurá, sněžný pluh a my jeli krokem za ním až na místo. Zpoždění tři hodiny. Děti v zamrzlých oknech Jetřichovického zámečku přitisknuté nosy na sklech, jak nás vyhlížely. A pak ten jásot, že tam konečně jsme.

Nic horšího se nikdy nestalo?

Po jednom předávání vánočních dárků, také ještě v Jetřichovicích, kdy já s Danielou odjíždíme jako poslední. Kontroluji jestli mám foťák, kabelku a stále mám pocit, že nemám všechno, že mi něco chybí. Ale co???

Daniela mě popohání, ať už jedeme, že má doma spoustu práce, ať už nezdržuji. Vyjíždíme tedy ze vrat ústavu, máváme dětem a vychovatelům. Já po pár metrech za vraty zařvu: „Ježíš-marjá, já nemám Matesa!"

Úplně mi v tom šumu vypadlo, že se mnou byl i můj mladší syn, který si pak s dětmi zalezl kdoví kam.

Všichni se mi řehtali, až se lámali v pase a společně jsme ho šli hledat. Byl s partou dětí zalezlý až úplně nahoře v pokojíku v podkroví, hráli na kytaru, zpívali, prostě pohoda. A reakce mého syna tehdy desetiletého syna na ten fakt, že jsem ho tam málem nechala?

V naprostém klídku mi řekl, že je to fuk, že bych si ho vyzvedla zítra. To, jak sem syna málem zapomněla v děcáku, mi přátelé i po těch letech se smíchem připomínají.

Zklamal vás někdo? Že slíbil a bylo to jinak?

Na náměstí ke stromku, kde jsme jako každoročně stály s vánočními přáníčky, přišla šik dáma. Chvíli okukovala co jsme zač, pak zaregistrovala přítomnost novináře a fotografa.

Vzala si tři přání jednoho staršího kluka za přibližně 1000 korun na jejich splnění, poskytla dojemný rozhovor, zapózovala při focení. Přišla asi po hodině s luxusně zabalenou krabicí, velké zlaté mašle, ozdobičky, nádhera.

My dárek převzaly, očíslovaly a kluka vyškrtly, že je splněný. Večer pak doma v klidu vše kompletuji do velkých tašek a má maminka mi pomáhá. Tento dárek ji zaujal právě tím nádherným zdobením a hned zkoumala, kdo že jej dostane.

A po chvíli, celá vyděšená, říká: „Marti, musíme to rozbalit a zkontrolovat. Kluk si píše o mikinu, osobní hygienu a troje teplé ponožky. To se mu tam nemůže vejít a je to nějaké lehké."

Bylo nám sice líto krásných mašliček, ale po otevření krabice jsme zjistily, že v ní byly jen ty troje ponožky! Od té doby jsem tu dotyčnou dámu nepotkala, snad se chytí za nos, jestli moji vzpomínku dnes čte.

Dovedete si představit, jak by tomu klukovi bylo, kdyby se ostatní děti radovaly z dárků a on dostal jen ty fusekle?! Hned druhý den ráno jsem obvolala pár přátel, lítala po Benešově a vše napravila. Chudák moje maminka z toho nespala.

To snad byla výjimka!

Ke stromečku přišla maminka, tři malé děti sebou, oblečení nic moc. Přečetla si seznamy s dětskými přání, pokývala hlavou a odešla. Vrátila se ještě ten den. Táhla tři velké igelitky sladkostí, kosmetické balíčky pro holky i kluky a její manžel vezl na kočárku tři balíky coca-coly.

Na co se v Benešově těšíte?

Na letošní čtrnáctý ročník, na dětský pěvecký sbor při ZŠ Karlov pod vedením Alenky Vašákové, který nám jako každý rok v pondělí od 13.30 zazpívá.

Na Nicu, Danielku, Ajku, Gabču a Magdičku nudličku, na přátele a známé, na Žabáky i paní Bílkovou z Bystřice i na ostatní, kteří chodí každý rok i na nové tváře lidí, kteří k nám k vánočnímu stromu zavítají poprvé splnit nějaké to přání dětem z dětských domovů Racek a Sedlec-Prčice.

I na ty nervy, shon, lítání, shánění, telefonování, na ponocování, kontrolování.

Na mrňata z Racku, na jejich rozzářené oči, na jejich jééé a jůůů. A na pusinky, které rozdávají. Prostě se těším domů, do Benešova a mezi své.

Co si přejete?

Příští rok máme slíbenou „občanku", naše akce bude plnoletá. Bude jí 15 let. Tak doufám, že vše letos dobře dopadne.

Přijďte a udělejte radost dítěti z dětského domova a tím i sobě. Věřte mi, ten pocit hřeje u srdce i pod Vaším vánočním stromečkem a i v dnešní uspěchané době má smysl.