Příprava textu a scénické nastudování  prvotiny trvalo části souboru Zornice, který nyní úspěšně objíždí region se    stěžejní komedií Lysistrata,  od loňského léta.

Kolikrát jste do té doby přepisovala text a měnila  scénář?

Mockrát ani ne. Pár věcí jsme vyškrtli, protože se nám to zdálo dlouhé. Potom  ve finále, když jsme hru secvičili při generálce, tak jsme zjistili, že představení není nijak dlouhé, že je akorát.

Už když jsem prvotinu psala, tak jsem postavy viděla před sebou. Původně  měla být hra pro jednu, dvě osoby. Ale jak jsem to začala dávat na papír, tak z textu vyplynuly čtyři postavy. A pak jsem si říkala, že by alespoň jeden chlap nemusel být fiktivní,  a už to přitom zůstalo.

Takže  autocenzura nezafungovala?

Ale ano. Jednalo se drobnosti, které se v průběhu dialogů vracely, nebo se jednalo vážné věci ze současnosti, třeba o nemoci v rodině a  úmrtí. To jsme vynechali. Přišlo mi to natolik vážné a smutné, že jsem říkala: Ne, ne, ne. Uděláme to odlehčené.

Závěr jsme měli postavený na tom, že předneseme několik básniček a zazpíváme písničky, protože se v dialozích mluví o tom, že se jedna z nás čtyř účastní recitační soutěže a další chodí někam zpívat. Ale zdálo se nám, že je ten konec moc nastavovaný.

Hra se odehrává retrospektivně i v 70. 80 a 90. letech. Jak jste se popasovali s kostýmy?

Hodně  jsme provětrali staré skříně. Tepláková souprava  ze 70. let  se těžko hledá. Tehdy frčela jednobarevná trička. Tak jsme v zásuvkách hledali nášivky – autíčko, panáčka, hříbek.  Všichni si doplňky posháněli sami a oblečení působí věrohodně.

Má představení nějaké poselství do budoucnosti?

Mluvíme o běžných věcech, které každá ženská, každý člověk řeší  od  mládí do dospělosti. Dialog je o obyčejných starostech, který život  nese.

Mohla by nějaká hláška, slovní obrat, v Maršovicích  zlidovět?

Mohla. Ta  moje generace, se kterou jsem kamarádila už od mlada, jich měla  několik. Je tam jedna, kterou jsme hodně používali. Na ní se místní chytnou, bude se jim líbit,

Poznají diváci z Maršovic a okolí v představení nějakou známou místní figurku?

Hlášek, které si pamatujeme my ze svého  dětství a které jsme prožili, je dost. Ale nejsou ve hře  zakomponované tak, že by některá z postav představovala  konkrétní osobu. Hlídala jsem si, aby žádná z postav  nebyla konkrétní ženou z Maršovicka,  a ani aby jména dětí, o nichž se mluví, nebyla skutečná.

Dětství, dospívání i dospělost v socialismu. Bude mít hra pokračování? Stáří v domě s pečovatelskou službou nebo domově seniorů?

Tak o tom jsem neuvažovala. Možná na to někdy dojde.

Iva Kofroňová, zakladatelka dětského souboru předcházející  vzniku občanského sdružení  Zornice, ztvárnila na pódiu  jednu z kvarteta žen. Měla jste někdy při zkouškách okno?

To se  stane, že vypadne text. Při zkouškách musíte mít někoho, kdo vám sleduje text. Množství textu máme přibližně stejné.

Objevují se v textu pro dětského diváka nevhodné vulgarity?

Asi jediný obrat, který by se snad dal považovat za neslušný,   říkám já,  jako Sýkorka.