Je pro to mnoho důvodů. První rok (2007) jako záminka pro uspořádání krátkodobého mezinárodního projektu, neboli workcampu, posloužila potřeba uspořádat Hry bez hranic.

Tehdy OÚ Mezno navázal spolupráci s neziskovou organizací Inex-SDA, která mezenský projekt nabídla v síti partnerských organizací zahraničním dobrovolníkům po celém světě.

Chtěli jsme jich dvanáct, ale díky neobvyklému datu se jich přihlásilo jen šest. Úplně to však stačilo. Byla jsem jednou z vedoucích a bydleli jsme v hasičárně.

První týden jsme pracovali v Mezně – natírali zábradlí na horní nádrži, vyklidili sklepení v kulturním domě a upravovali obecní pozemky.

V druhém týdnu jsme pak společně s Janou Říhovou (tehdy ještě Markovou) a Vojtou Hrbkem připravili a odzkoušeli soutěže na Hry bez hranic a o víkendu pomohli s organizací klání.

Ten rok přijela skupina velice přátelská a navázala výborné vztahy s místními.

V dalších dvou letech jsme pokračovali v započaté tradici, ale zkusili jsme zaměřit projekt více environmentálně. Požádali jsme o šest až osm dobrovolníků a dva vedoucí.

Sama už jsem se angažovala jen jako koordinátorka. Hlavním cílem bylo uklidit okolo Obecního rybníka. Kapacita projektu se naplnila, ale nakonec dorazilo jen šest cizinců a dvě vedoucí.

Vystačili si sami

Dobrovolníci drželi výborně pospolu, workcamp se jim líbil a užili si ho. Jediný zádrhel byl, že neměli žádnou potřebu být s místními a vystačili si sami.

Ten rok jedna dívka, Aruna z Nizozemí, trochu vybočovala ze skupiny, a tak se místo manuální práce s ostatními věnovala kreativitě a vyzdobila čekárnu v Mezně.

V následujícím roce jsme žádali o skupinu čtyř až šesti lidí a přihlásilo se jich pět. Typické pro ten rok bylo to, že všichni účastníci byli mladí.

Nejstarší dobrovolnici bylo 21. I oni pracovali u Obecního rybníka. Dobrovolníci se ten rok sice chtěli ve volném čase stýkat s místními, ale nebylo s kým.

Dva roky pauza

Následující dva roky jsme vynechali, a to ze dvou důvodů. Nejdřív jsem čekala mimčo a další rok byl náš syn Davča ještě malý, ale především proto, že jsem tak trochu „vyhořela".

Měla jsem pocit, že to po mně nikdo nikdy nevezme a konání projektu závisí jen na mně. Cítila jsem, že je třeba to vymyslet ještě nějak jinak, aby byl přínos pro občany Mezna (a tím myslím obyvatele všech osad, které spadají pod OÚ Mezno) větší.

Pauza mi dodala sílu i odstup a když jsme v roce 2012 projekt znovu uspořádali, už nebyl zaměřen pouze manuálně, ale začala převažovat sociální stránka. I nadále dobrovolníci pracovali pár dní v lese či v obci, ale největší důraz byl kladen na kontakt s místními.

Ten rok se hodně povedl. Jak díky dobrovolníkům, tak hlavně díky vedoucím. Jako obvykle byli dva. Právnička Vendy a budoucí učitel Alexis. O skupinu se výborně postarali, skvěle je motivovali. Byla radost s nimi spolupracovat.

A zatím poslední, loňská zkušenost … opět super. Tentokrát jich bylo jen šest včetně vedoucích, z toho ani jeden kluk. Program byl obdobný jako rok předtím a stejný, jaký nás čekal i letos.

Navštívily základní školy v Miličíně a Borotíně a střední školu v Sezimově Ústí. Uspořádaly mezinárodní večery nejen v Mezně, ale i v Mitrovicích a Lažanech. Pomohly s pořádáním dětského dne.

Vymyslely odpolední workshopy pro děti, které za nimi chodily na hřiště. A nově i na webových stránkách obce průběžně informovaly o tom, co dělají.

Zbývá zmínit ještě pár faktů a zajímavostí. Celkem se v Mezně vystřídalo 38 dobrovolníků (včetně vedoucích),  z toho jen 8 kluků.

Dosud nejmladší (17) i nejstarší (32) účastníci přijeli v prvních dvou letech. Díky projektu Mezno znají v Belgii, Francii, Itálii, Japonsku, Jižní Koreji, Kanadě, Německu, Nizozemí, Rumunsku, Rusku, Španělsku, Srbsku, Turecku a po letošním roce to bude i na Tchaj-wanu a v USA.

Aspoň jeden bývá vegetarián

V posledních dvou letech oslovují každoročně odhadem 150 lidí, většinou dětí, a to jak ve školách, tak i na dětském dni nebo při pořádání mezinárodních večerů.

Snad každý rok se najde někdo, kdo neumí nebo nikdy nezkusil jezdit na kole. Obvykle je nutné přizpůsobit stravu, neboť téměř vždy alespoň jeden z účastníků je vegetarián nebo přinejmenším nejí vepřové. Jednou dobrovolník přijel stopem někdy v noci a ráno ho našli přede dveřmi.

Vloni k nám pro změnu dobrovolnice chtěla dorazit už v pátek, ale na poslední chvíli ji otočili v Benešově. Už dvakrát jsme měli cizinku jako vedoucí, Belgičanku a Rumunku. Jednou přijela dobrovolnice z Koreje, která uměla česky.

V roce 2012 si děvčata z Turecka hodně oblíbila našeho 1,5 roku starého Davču a kouzelně se ptala: „Kde je Davídku?" nebo říkala: „Davídku, marry me!" („Davídku, vezmi si mě!")

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří s organizací workcampu pomáhají. Určitě se mi nepovede vyjmenovat všechny a předem se za to omlouvám. Nicméně poděkování si zaslouží především moji rodiče a sestra Jana.

Zvláště v prvních letech mi hodně pomáhali s přípravou, průběhem i zakončením (úklidem) a jen díky jim jsme projekt zopakovali a udrželi dodnes. Dále manželovi, který mou aktivitu podporuje a pomáhá.

Děkuji rodinám, které si dobrovolníky pozvaly k sobě domů a ukázaly jim českou kuchyni. Dědovi, který každoročně ukazuje své hospodářství. Janě Dvořákové, která s nimi dělá keramiku.

Panu Pavlíkovi, který je vozí Avií do škol. Ondrovi Pavlíkovi, který jim ukazuje táborské památky. Všem, kteří zapůjčují kola a matrace. Těm, kteří s nimi pracují v lese. Jirkovi Mikulovi, který pomáhá, s čím je zrovna třeba.

Fotbalistům (a jejich drahým polovičkám), kteří připravují kabiny a vygruntují bufet. A samozřejmě všem, kteří pořádají i přicházejí na mezinárodní večery.

Iva Vančurová