Z hraček jsem nejvíc milovala vše, co bylo plyšové, měkké, chlupaté a roztomilé. Plyšáků jsem měla plnou postel, všichni měli svá jména a všude se mnou jezdili. Mezi ty nejmilejší patřil králíček Matýsek, kočička Micka, mončičáci – žlutý Jája a modrý Pája.

Na své hračky jsem byla dost opatrná a velmi jsem si je hlídala. Jednou však – bylo to na dovolené na Rujáně – šla jsem s rodiči do hotelové restaurace na večeři – já s sebou v dětské kabelce samozřejmě plyšovou myšku. Po večeři přinesli meloun. V té době pro mne velkou vzácnost. Chtěla jsem si ho odnést na pokoj a sníst si ho později. Ale jak jsem opatrovala meloun, v restauraci jsem zapomněla kabelku s myškou. A než jsme se tam vrátili, někdo ji ukradl. To bylo breku. Utišil mne až nový plyšák, kterého mi mí milovaní rodiče koupili.

Zda mi Ježíšek plnil má přání? Ano, plnil a dokonce jsem je mnohdy nemusela ani vyslovit. Někdy se stačilo jen zmínit před mými rodiči, že má někdo něco krásného. A mnohdy jsem nemusela čekat ani na Ježíška a druhý den ta věc doma byla. Nezneužívala jsem toho. Ale dodnes nechápu, jak to ti mí rodiče, navíc v době, kdy se nic nedalo sehnat, dělali.

Kamarádky z dětství? Tak to by na mne platilo: „Neopouštím staré známé pro nové". Neboť  s kamarádkami z dětství se stále stýkám. Nejdéle se znám s Katkou Bartíkovou. Když jsem se v pěti letech přistěhovala do Benešova a prvně vstoupila do MŠ Na Karlově, jakási hnědovlasá holčička se na mne – celou vyplašenou z nového prostředí – usmála a nabídla mi panenku. No a tak se zrodilo přátelství, které trvá dodnes.

Spolu jsme chodily na ZŠ, na gymnázium, Katka mi byla za svědka na svatbě, ve stejný rok se nám narodilo dítě, pravidelně se navštěvujeme. Zrovna zítra jdeme posedět a už teď je mi jasné, že nám večer nebude stačit. Tolik si toho máme co říct.

Skvělou partu jsme měli též v domě, kde jsem bydlela. Byť to byl panelový dům, rodiče nám ze sušárny vytvořili klubovnu, kde jsme se my, děti z domu, snad každý den scházely. A dnes nás asi současné děti nebudou chápat, ale my tam byli šťastní.

Hráli jsme tam různé hry, před Vánoci pekli perníčky, zdobili si tam vlastní stromeček, pro rodiče nacvičovali vánoční besídku, dokonce jsem tam od svých 10 let trávila Silvestra. Rodiče nám připravili chlebíčky, cukroví, džusy a my slavili spolu.

Dnes už máme své rodiny, ale často se potkáváme nyní už na zábavných akcích pro naše děti. Také se tak jednou až dvakrát ročně svoláme na posezení u vínka a vždy na společné dětství vzpomínáme.

Dokonce jsme nedávno našli nahrávku z jedné dětské besídky, tak plánujeme, že si jí společně pustíme. Je fajn mít přátele z dětství. Takový vztah už se totiž nikdy v budoucnu vytvořit nedá. Přála bych všem dětem takové rodiče a takové dětství, jako jsem měla já.

Hana Kohoutová