S příchodem lednových mrazů, kdy rtuť teploměru ani ve dne nevystoupala nad mínus 10 °C, nastala torzu dopravní čety na libeňské montážní základně nová, zprvu nepříjemná povinnost. Každé dvě hodiny, i když se nedělalo, nastartovat a nechat ohřát motor puklíka, malé posunovací mašinky, aby nezamrzl. Při protáčení se střídali dva strojvedoucí.

„Hele, nevzal bys to zítra v noci za mě? Jsem nějaký nachcípaný, radši bych to vyležel,“ přišoural v pantoflích k Martinovu kavalci Jehla a mohutně zatroubil do kapesníku.

Druhý strojvedoucí měl denní směnu a nechávat ho na montážce i přes noc by bylo trochu kruté. Martinovi se záskok moc nehodil. Měla přijet Janička. Ale nakonec kývl. „Když bude nejhůř, i v kabině to jde,“ pomyslel si voják.

Následující večer vystřídal Emila, který spěchal na kavalec v bývalé štěrboholské škole. Martin nechal chvilku puklíka blafat a přemýšlel, jestli bude lepší udělat si šmajchlkabinet v boudě, kterou si vojáci půjčili od stanice, nebo radši natahat deky do lokomotivy.

Dilema vyřešila Janička, která přicupitala z libeňského perónu od rychlíku. Když viděla pelech ze starých matrací a zatuchlých dek, prohlásila, že by věděla o něčem jiném, tedy pokud by voják chtěl absolvovat jízdu vlakem do Kolína. Chtěl.

Plynovou páčku znehybnil dřevěným klínkem, aby při vibracích, byť i při malých otáčkách, motor náhodně nechcípl. Zamkl kabinu a vyrazil s partnerkou na nádraží. Na peronu dlouho nemrzli, skočili do pantografu a za hodinku byli v Kolíně, kde měla Janička pokoj na drážní ubytovně. Naštěstí v přízemí.

Martin chvilku čekal za rohem, a když se otevřelo okno, vyhoupl se na podezdívku, chytil se parapetu a vklouzl do pokoje. Nádražačka vzápětí odkráčelado sprchy, odkud se po chvíli vrátila oděná jen do ručníku, kterým si ze stehen stírala poslední krůpěje vody. (Cenzurováno).

Nad ránem záklaďák, který zanechal pod peřinou rozvláčnou a vrnící Janičku, vyskočil z okna a přes koleje doběhl k nástupišti, u něhož právě se skřípěním brzd zastavoval rychlík. Na okraji Prahy s napětím z okna vlaku vyhlížel, jestli spatří na vlečce vojenskou lokomotivu.

Viděl, jak se nad puklíkem v mrazivém ránu vznáší obláček dýmu. Z Martina spadla obava, jestli mašince náhodou nezhasl motor. Na jejím stanovišti bylo jako v sauně. Voják vypnul motor, zapsal do provozního výkazu poznámku o protáčení a spokojeně se autobusem vrátil do Štěrbohol k odloučené jednotce železničního vojska, aby dospal „náročnou“ noční službu.

Navečer ho vzbudili kamarádi z dopravní čety. „Ty jsi tam nechal snad jen náprstek nafty!“ vyhrkl na mžourajícího svobodníka strojvedoucí Emil. Denní směna totiž hned po příjezdu na montážku zjistila, že nádrž lokomotivy je skoro na suchu.

Tak vojáci nahlásili výpravčímu, že potřebují do libeňského depa na dozbrojení. Ale ouha. Když puklík opouštěl stanici a začal stoupat po příjezdové koleji k depu, jak se naklonil, stekl se i ten zbyteček nafty mimo dosah potrubí čerpadla a motor zhasl.

Vojenská mašinka, obklopená inverzní mlhou, se zastavila. Naštěstí po chvíli do depa směřoval po stejné koleji šestinápravový Sergej, který puklíka ke stojanu s naftou dotlačil. „No nejet tam ta drážní mašina, tak bych musel klusat s konví pro naftu a ty by si mi sháněl náhradu za prošoupané kanady,“ utrousil Emil k Martinovi, který ho stejně vnímal jen napůl, protože mu v hlavě ještě běžel mládeži nepřístupný film z předchozí noci na kolínské ubytovně.