Večerní či spíše noční návraty vojáků dopravní čety z práce do hostivařského lágru nebyly bez komplikací. Záklaďáci vstávali každý den, když byla na benešovské trati výluka, kolem páté hodiny a klusali na nádraží na vlak.

Po celodenní práci si dávali sraz v některé z hospod poblíž tratě a jejich návrat noční vlakem dostával komický nádech. Občas se stalo, že všichni usnuli, Hostivař přejeli a skončili na hlavním nádraží. Tam si počkali na další pantograf zpátky, takže se jejich původně půl hodinová jízda například ze Strančic notně protáhla.

Řezňa občas trápil nováčky záludnou otázkou: „Když jedeš vlakem z Říčan do Hostivaře, ve které stanici se přestupuje?“ Neznalý vojáček nechápavě kroutil hlavou, že tam se přeci přestupovat nemusí. „Dopraváci přestupují zásadně na Wilsoňáku!“ trumfoval vždy se smíchem Řezňa.

Rekord v zaspávání ve vlaku zřejmě vytvořil Martin. Cesta z Říčan do Hostivaře mu trvala osm hodin.

V sobotu navečer se dopraváci vypravili do radošovické sokolovny na country zábavu, kam je vytáhl Pepíno. Ten pocházel z Říčan, takže tam měl plno kamarádů. O nějakém tancování s místními lepými děvami nemohla být řeč, jelikož byly většinou zadané, na což kamarády Pepíno včas upozorňoval. Zábavu totiž pořádal místní ragbyový klub.

Martin se před půlnocí se spolubojovníky rozloučil a seběhl dolů na nádraží. Vlak měl zpoždění, tak trochu na lavičce zaklimbal. Probralo ho zaskřípění brzd. Spatřil pantograf s otevřenými dveřmi, skočil do něho a zachumlal se na nejbližší sedačce.

Vlak se rozjel, ale směr Benešov. Ten správný do Prahy teprve přijížděl v protisměru. Martin si uvědomil, že poslední noční spoj v pohodě chytí v Benešově, tak opět klimbal. Pobyt v benešovské čekárně se notně protáhl, protože zaspal odjezd flamendráku, takže musel čekat na první ranní pantograf do Prahy.

Když se v pět hodin ráno probudil celý rozlámaný na hlavním, už si docela sprostě nadával. Přestoupil na panťák zpátky a dušoval se, že tentokrát Hostivař nezaspí. Vzbudil u Senohrab.

Počkal si na vlak do Prahy a tentokrát zůstal pro jistotu stát u dveří. Po půl osmé konečně vystoupil v Hostivaři, ale byl tak utahaný, že si radši počkal na autobus. Na konečné pod plynárnou spatřil hlouček kamarádů.

„No, kde si byl? Večer tě sháněl velitel útvaru, že máš jet do Libně na opakované zkoušky Schönových saní. Já tam teď musím místo tebe!“ kabonil se absolvent, který nejradši seděl zašitý v kanceláři.

Martin jen nevrle mávl rukou a těšil se na vojenský kavalec. Přímo v bráně ale narazil na velitele útvaru. „Odkud jedete?“ vybafl major Kilián na překvapeného vojáka. Martinovy bleskla hlavou spásná myšlenka. „Odjíždím do Libně na zkoušky Schönových saní, soudruhu majore. Ale nechal jsem ve stanu vojenskou knížku, tak se pro ni vracím,“ zalhal.

Kilián pochybovačně potřásl hlavou. „Tak se alespoň upravte, než vlezete do autobusu,“ zavrčel, když zrentgenoval Martinův nočním cestováním zdevastovaný zevnějšek. Martin se ve stanu hodil na kavalec. Vzápětí si však uvědomil, že za celou neděli nesmí v lágru majora ani náhodou potkat.

Znechuceně se tedy šel umýt, oholit, vzal si čistou košili a zdrhnul z lágru. Za dvě hodiny už dospával noční cestovatelskou anabázi u rodičů na své válendě.