Po přesunu celého ansáblu železničního vojska z posádkového Benešova dál na jednokolejku se vojákům lépe dýchalo.

Sice se navečer ještě pár dní vraceli do sokolovny, kde měli provizorní ubytovnu, přespat a museli se kontrolovat, aby se náhodou nedostali někde v okolí nádraží a Tyršovky do konfliktu s bigošema, ale přes den jim na venkově nic nechybělo.

Tomice, kde nebylo pro mladíky v zeleném zhola nic zajímavého, a Olbramovice se svým umolousaným nádražním bufetem, který později vyhořel, je nijak nenadchly.

Zato Bystřice s hospůdkou pár kroků od kolejí neměla chybu. Stačilo seběhnout z náspu, čehož využívali i bachmači a strojníci, kteří se jinak těžko někam dál od kolejí utrhli. Na pivo tam přes den brouzdali také nádražáci a civilní dělníci, kteří pracovali na výluce.

Dopraváci si restauraci U Nádraží překřtili na Třetí stavědlo. Nemuseli mít obavu, že by někoho před lampasákama shodili, když o něm prohlásili, že šel na Třetí stavědlo. Důstojníci tušili, že nějaký železničářský pojem „stavědlo“ existuje, ale celou dobu jim zůstalo utajené, že tak vojáci nazývají výčep.

Každý týden se na Třetí stavědlo, kde už osazenstvo knajpy bralo dopraváky jako domácí, navečer sjížděla společnost karbaníků. „Nechceš se podívat na plátýnko?“ vybídl Martina nádražák Láda a vzal ho sebou dozadu.

Nad rozprostřenými čertovými obrázky se tísnil hlouček mužů. Byl mezi nimi taxikář i policajt, údajně z benešovské kriminálky, nějaký partajník, železničáři i místní řezník. Na plátýnko létaly pětky, dvacky, padesátky i stovky.

Martin hru chvíli sledoval, ale nevsadil si. Zato Láda z pražského ředitelství spolu s traťmistrem sázeli jako o život. „Hele vole. Jsem nasuchu. Nemáš kilo?“ zeptal se Láda vojáka.

Martin vytáhl z bundošky ušmudlanou padesátku. Za pár minut byl Láda opět bez peněz. Vzal si stranou traťováka. „Hele, nemáš náhodou nějaký tiskopisy na stravenky? Já má totiž razítko!“ nadhodil Láda a vzápětí společně rozjeli u vedlejšího stolu manufakturu na výrobu desetikorunových stravenek i zpitěnek, které jim hospodský za dýško proměnil za bankovky.

K plátýnku se o pár dní později dostal Peter E.T., který do Bystřice přivezl jako vlakvedoucí vlak s novými kolejemi. „Ty. Nevieš, či budú reluty lebo dispozičáky? Potrebujem peňáze,“ kňoural E.T. a přiznal, že na Třetím stavědle dluží pětistovku.

Když ho Martin zklamal, že žádné peníze na cestě pro dopravní četu zatím nejsou, hořekoval. „A čo mám robiť? Veď dostanem po papuli,“ povzdechl si.

Řešení se našlo. E.T. se prohodil s vlakvedoucím Štefanem a dokud se železniční vojsko motalo kolem Bystřice, tak na montážce v pražské Libni radši každou noc posunoval.