Železniční vojsko koupilo na jaře 1985 supermoderní švýcarskou podbíječku Matisu. Světoznámý imperialistický výrobce ale neměl mít tušení, že je stroj objednaný prostřednictvím podniku zahraničního obchodu určený pro Československou lidovou armádu.

Bachmači v době předávání Matisy občanským zaměstnancům vojenského útvaru rekonstruovali trať mezi Bystřicí a Tomicemi. Každé ráno se k nádraží sjelo několik khaki tater a vejtřasek, ze kterých vyskákali vojáci.

V den, kdy měla přijet podbíječka na provozní zkoušky, bylo všechno jinak. Večer předtím bylo v hostivařském lágru politické školení o škodlivosti případných rozhovorů se Švýcary.

Nikdo z bachmačů se nesměl ve stanici objevit a vojáci, kteří by se náhodou z pracovních důvodu ocitli v zorném poli cizích techniků, nafasovali civilní montérky. I část důstojníků, včetně dvou plukovníků z velitelství, hlavního inženýra a velitele roty, se hodila džínových oblečků.

Martin se předcházející večer opět někde trochu zapomněl, tak se o utajovacích opatřeních dozvěděl až ráno na bystřickém peróně. Shodil ze sebe vojenské sako i čepici a od nádražáků si vypůjčil černý pršiplášť, jenž mu alespoň částečně zakrýval vojenské kalhoty.

Když zahraničním strojníkům a jejich českému „civilnímu“ doprovodu nesl písemný rozkaz k jízdě na trať, potkal ho hlavní inženýr.

„No co to máš na sobě? Ty ses ale vymódil! To nemáš někde zašité civilní hadry?“ podivil se major v džínách. Martin zablekotal, že se o imperialistech dozvěděl až před chvílí a upaloval vyhnat podbíječku na trať směrem k Benešovu. Na ní byl také zastavený provoz, protože se vojenští mostaři u Mokré Lhoty připravovali na demolici kamenného mostu přes koleje, jenž musel ustoupit připravované elektrifikaci.

Švýcaři předváděli budoucí české obsluze Matisu v praxi. Civilní i vojenští strojníci v táhlém oblouku zkoušeli, jak podbíječka po zadání parametrů zaměřených optikou napojenou na mikropočítač dokáže žehlit trať. Vyzkoušeli si i manuální řízení podbíjecích kladiv.

Předávací zkoušky švýcarského stroje trvaly dva dny a záklaďáci, kteří se motali ve Bystřici, už úplně zapomněli salutovat, což jim oficíři večer v hostivařském lágru zase s gustem připomněli.

Železniční vojsko zdárně nový stroj, za tehdy 11 milionů devizových korun, převzalo a těch několik strojníků, kteří se při zkouškách se Švýcary služebně bavili, šlo hned ke kontrášovi ke zpovědi.

„Ti Švýcaři přece nejsou blbí. Hned první den věděli, že jsme převlečení vojáci. Jeden se mě dokonce ptal, jakou mám hodnost a za kolik to mám,“ poznamenal pozdějiu piva k utajovacím šaškárnám pomocný strojník.

Tentýž den, kdy se uskutečnilo převzetí podbíječky, začali mostaři u Mokré Lhoty rozebírat kamenný most. Na pomoc jim přijel z Prahy železniční jeřáb.

Ten začal práci tím, že při popojíždění vykolejil. Kvůli velkému převýšení kolejnic, kdy pravá byla značně výš, než levá. „To jsem blázen. Vždyť jsem ten oblouk minulý týden přeměřoval,“ chytal se za hlavu traťmistr a lampasáci mlčky pokývali hlavami.