Dopraváci o sobě nikdy netvrdili, že jsou vojáci. Spíš o sobě říkali, že jsou dočasně u vojáků a zelený mundůr brali jako nutné zlo. Podle toho se i chovali.

Když se zpočátku vyskytovali v Dejvicích a denně nedaleko ministerstva národní obrany potkávali na nádraží, v metru, v tramvaji, na ulicích i v hospůdkách desítky důstojníků různých hodností, přestali salutovat lampasákům od majora dolů.

„Pošťáky nezdravím. Jó podplukovník, to je jiná. To už je šarže,“ komentoval nepsané pravidlo Řezňa, který se vyžíval v producírování se po Praze v montérkách. Jen jednou se stalo, že vojáky okukující na Příkopech programy kin nějaký kapitán seřval, že nezdraví. Tak se mu v klidu omluvili, že ho v davu přehlédli a šli si svou cestou.

Když se železniční vojsko ocitlo v Benešově, dostalo se jakoby mezi dva mlýnské kameny. Lítačky z Táborských i Pražských kasáren si vzájemně ve městě střídavě odchytávaly vojáky a zkoušely to zpočátku na nádraží i na bachmače.

Po ránu, když se dopraváci na perónu v hloučku domlouvali, kdo s kterou lokomotivou kam vyrazí, si je vzal na mušku snaživý podporučíček z lítačky.

Nekompromisně po nich požadoval vojenské knížky a začal je buzerovat kvůli knoflíkům, kanadám i čepicím, které měli všude jinde, jen ne na hlavě.

Martin, s blokem písemných rozkazů pro jízdu pracovních vlaků na trať pro jednotlivé vlakové čety v ruce, chvilku čekal, jak představení dopadne a pak se ozval.

„Soudruhu podporučíku. Za čtvrt hodiny začíná výluka, a pokud včas nezačneme dělat, bude se hledat příčina!“ nadhodil významně. Velitel lítačky se trochu zarazil, čehož dopraváci využili a dali si rozchod. „Na vás si dám pozor!“ zahrozil podporučík za odcházejícím Martinem.

Odpoledne se u třetího nástupiště odehrála podobná scénka. Strojníci z pokladače, buldozerů i podbíječek a dalších vojenských vehiklů na kolejích, využili jarního slunka a polovysvlečení okukovali holky vystupující z vlaku. Podchodem na perón přiklusala lítačka a podporučíček začal pouštět hrůzu.

„Jak to jste vojáku oblečený? Kde je váš velitel?“ prskal na Maďara z buldozeru. Ten lenivě vysoukal ruce z kapes, zadrmolil řečí rodné dunajské pusty nějakou nadávku, mávl rukou ku Praze, vytáhl z montérek marsky a otočil se k lampasákovi zády.

„Kdo je váš nadřízený?“ houkl na řidiče pokladače, který se tlemil z okýnka Tatry. Voják jen ukázal palcem nad sebe na korbu, odkud vykoukl v trenkách a civilním tričku strojník elektrocentrály. Podporučík znechuceně obhlédl nástupiště a už se hnal k postavě v hnědých montérkách vylézající z Matisy.

„Kde máte pokrývku hlavy?“ štěkl na podbíječkáře. „Jdi do háje! Já jsem opéčko,“ zavrčel fotřík, který u železničního vojska působil jako občanský pracovník.

Rozběsněný podporučík přiskočil k Martinovi, který byl jako jediný ve služebním stejnokroji. „Vy jste jejich nadřízený?“ houkl. „Ani náhodou. To jsou strojníci z jiné čety,“ odtušil Martin s brigadýrkou zavěšenou za podbradník na opasku a hodlal se vytratit. „A kde je váš velitel?“ vyprskl lampasák. „Asi chlastá někde v Praze,“ odvětil Martin a seběhl do podchodu.

O konfliktech mezi bachmačema a lítačkou na nádraží se nějak dozvěděl velitel útvaru a uzavřel s velitelem benešovské posádky soudružskou dohodu.

Bojováci, zejména jejich pořádkové hlídky, si nebudou bachmačů na nádraží všímat a ti zase nebudou vůbec chodit do města.

Když pak náhodou lítačka odchytla Robyho nedaleko Konopiště na půlnoční procházce s mladičkou průvodčí, ráno ho z posádkové věznice div ne s omluvou propustili. „I kafe mi plukovník nechal uvařit,“okomentoval Roby svůj pobyt v cele.