Vojáci z dopravní čety se motali kolem Senohrab a na víkend hledali nějaké kulturní rozptýlení. Když se zdržovali u Prahy, nepropásli v četných kinech jediný nový film. Na venkově si museli vystačit se zábavami.

Na hrušovský letní parket v Senohrabech u potoka zavítali jen jednou a ostuda se dostavila.

Navečer obsadili jeden z dlouhých stolů, a protože se dlouho čekalo, než kapela začne hrát, bavili se stavěním komínu z kelímků od piva. Už předem se však záklaďáci domluvili, kdyby náhodou "Něco", tak že se nebudou hlásit k hostivařskému lágru a budou tvrdit, že slouží v Říčanech.

Když tancovačka začala, pokusili se občas vytáhnou nějakou dívenku na parket, ale žádná z nich nevypadala, že by svůj mladistvý pel hodlala věnovat do federální socialistické soutěže dopravní čety.

Nebýt Erniho, který rozjařený alkoholem začal předvádět sólové taneční kreace, tak byla skoro nuda. Klepal vylepanou hlavou, jako by jí zdobilo civilní háro. Chvíli se vkleče svíjel na parketu, bušil rukama do prken a pak vyskakoval jako kozel držíc imaginární mikrofon. Jeho pohyby by jakýkoliv lapiduch označil za záchvat padoucnice.

Ostatní dopraváci ho v produkci povzbuzovali tak mohutně, až je zpěvák rockové formace přes mikrofon požádal, aby nerušili ostatní. Vojáci se trochu zklidnili, ale vzápětí se začal Štefan na lavici pohupovat do rytmu a s ním i spolusedící Erni, Šurina, E.T. a Řezňa.

Dřevěná lavice nápor téměř stokilových těl nevydržela a v následující vteřině se záklaďáci váleli po udusané zemi na zádech i se stolem, kterého se snažili při pádu zachytit. Ostatní dopraváci řvali smíchy, ještě když se zmožení vojáci nemotorně hrabali ze země.

Za chvíli přišla pořadatelská delegace. „Hele kluci, my tady chceme pořádat i další zábavy, tak nám to prosím neničte,“ oslovil je jeden z nich. „Veď se ta samo zjebalo. To je z dajakého papundeklu, lebo čo? Zabiť ma to mohlo!“ zahartusil naoko naštvaně Štefan a snažil se rozvalené posezení provizorně spravit.

Nedařilo se a tak se četa přesunula k vedlejšímu stolu. Jehla na chvíli zmizel, a když se znovu objevil, spiklenecky na Martina a Řezňu pomrkával.

„Zahrajou nám sólo. Něco od ACDC. Já znám zvukaře z civilu,“ pochlubil se.

Kapela dohrála, tancující si posedali a zpěvák do zklidněného údolíčka ohlásil další píseň.

„A následující nářez je pro vojáky železničního vojska z Hostivaře, který to maj za 110,“ zahulákal vlasatec na pódiu.

Martin z jedné strany a Řezňa z druhé poplácali Jehlu po zádech. „Líp si to zařídit nemohl!“ poznamenal jízlivě Martin. „To jsi rovnou všem mohl rozdat adresy a telefonní čísla,“ loupl očima Řezňa a připomněl, jak se E.T. seznamoval s Moravankou v parku před hlavním nádražím. „Ty vole, já na to úplně zapomněl,“ zkoprněl Jehla.

Provalené inkognito se nakonec o pár hodin později na nádraží zúročilo. Opilé vojáky pospávající ve vestibulu před podkladnou na zemi vzbudilo ostré světlo baterky. Policajt si záklaďáky nedůvěřivě prohlížel.

„Ty já znám soudruhu. Ti kluci nám stavěj nové koleje, že jo chlapci?“ blahosklonně vojákům pokynul strejda s červenou páskou PS VB na rukávu.