Hlavním úkolem pohrobků pétépáků bylo plnění plánu. Vše ostatní šlo v zájmu lampasáckých prémií, a možná trošku i socialistické vlasti, stranou.

Dělat se ale muselo tak nějak přiměřeně, protože když se rekonstrukce kolejí včetně dokončovacích prací stíhaly moc před termínem, probouzely se v některých důstojnících železničního vojska neukojené bojechtivé pudy.

Neslavně dopadl hned na začátku stavby se svými zupáckými ambicemi nově jmenovaný velitel roty Bufík, který byl ještě o pár měsíců mladší, než polovina vojáků základní služby.

Když po včas ukončené výluce na jednokolejné trati do Kladna nechal navečer udřené a špinavé bachmače hodinu před nástupem na večeři pochodovat po buzeráku a pro následující den slíbil další pořadovou přípravu, nestačil se divit.

Pokladači se hned druhý den ráno zasekla kladka a hodinu se nedělalo. Pak začal trucovat motor buldozeru a celý výlukový proud zase stál. Když se po nucené pauze, v níž strojníci předstírali odstraňování závady na pomocném startovacím motoru, položilo pár desítek metrů kolejí, vypadly pojistky elektrocentrály na trhači.

Ten den se zkrátka na technice vyrojilo tolik závad, jako jindy za celý měsíc. Položila se jen polovina z plánovaného půl kilometru kolejí.

Bufík, věrný své přezdívce, zlostně bublal a sliboval všem basu. Bachmačům však bylo jasné, že je všechny pozavírat ani na jediný den nemůže, protože by pak neměl kdo dělat.

Večer velitel první roty opět zavelel k pořadové přípravě a scénář, i s nesplněnou denní porcí práce na trati, se opakoval.

A pak byl najednou klid a mír. Nikdo bachmače nekáral, že jsou neustrojení, a politruk sehnal lístky na Spartu, kam záklaďáky přes celou Prahu dovezly vojenské vejtřasky.

Po několika měsících se v lágru u hostivařského plynojemu objevil útvarový chemik. Nechal si nastoupit všechny čety. Začal jim vykládat o nebezpečných imperialistech a připravenosti na válku. Po několika větách zjistil, že ho vojáci, které spíše prudil každodenní zápach z plynojemu, nevnímají.

Zařval: „Atomový výbuch zprava!“ A nic. Bachmači se po sobě rozpačitě podívali a čekali, co bude následovat.

„Prapore, velím! Atomový výbuch zprava,“ hulákal kapitán. A zase nic.

„Když velím atomový výbuch zprava, nasadíte si masky a zalehnete doleva, patama ke směru výbuchu. Jasné?“ zavřeštěl nasupeně a pár bachmačů se svalilo na betonový buzerák. Šílený chemik postupně rozpohyboval všechny čety. Vojáci padali vlevo i vpravo a čím dál tím pomaleji vstávali. Z očí jim sršely blesky.

Chemik si pak vzal na paškál dopravní četu a vyhnal ji za plynárnu, kde byl několik desítek metrů dlouhý a asi dvanáct metrů vysoký val z nahrnuté zeminy ze stavby hornoměcholupského sídliště.

„Vpřed!“ zavelel kapitán a četa s nasazenými maskami se hrabala na horizont. „Zpět,“ zahulákal chemik. Vojáci seběhli dolů, stáhli si protivné masky a lapali po dechu. „Kdo vám to dovolil? Masky nasadit a vpřed!“ škodolibě štěkl chemik. Dopraváci se na vrcholku zastavili.

„No co je? Co je?“ hecoval kamarády Martin. „Poslední rozkaz, který jsem já slyšel, bylo vpřed, tak pokračujeme,“ dodal. Kumpáni pokývali hlavou, seběhli směrem k sídlišti a pak pokračovali volnou chůzí stále vpřed k autobusové zastávce.

Zpoza valu se po chvíli vynořil klusající kapitán. „Co to mělo znamenat?“ hulákalnasupeně. „Promiňte, soudruhu kapitáne, ale poslední rozkaz, který jsme slyšeli, bylo vpřed,“ konstatoval Martin.

Chemik zahnal četu zpátky do lágru s výhružkou, že si to s nimi ještě vyřídí. Nestihl to.

Bachmači druhý den při výlucepráci všemožně sabotovali a přetahu nových kolejových polí se jako na potvoru zadřelo kolečko speciálního podvozku, kvůli jehož výměně přijeli dopraváci se smontovanými kolejemi pozdě.

Další den šílený chemik z hostivařského lágru odjel do olomoucké posádky a zakláďáci ho až do civilu nespatřili.