Všichni se, alespoň někdy, koukáme na televizi, i když je pravda, že v mém okruhu je pět – šest rodin, které televizi nemají. Osobně mám ráda pořady, kde vystupují diváci, přizvaní do různých pořadů. Například ten pořad, kde lidé hledají někoho, koho dlouho neviděli, někoho, koho neviděli třeba nikdy, a přitom je ten dotyčný jejich pokrevní příbuzný. Dokážu během deseti vteřin odhadnout, jestli ten, kdo hledá, přišel do tohoto pořadu, aby opravdu někoho našel, nebo se přišel jenom před televizním národem zviditelnit.

Nezapomenu nikdy na příběh jistého pana Jaroslava. Pán kolem sedmdesátky, na kterém bylo vidět, že musel být hezký chlap, chtěl v tomto pořadu najít Jarušku, svoji první lásku, kterou neviděl padesát dva let.

„Celý život na ni myslím. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom spolu zůstali. Jak jiný mohl být můj život. S Jaruškou.“ Takhle mluvil tenhle sebestředný pán a já bych mu nejradši jednu vrazila. A vrazila bych mu jich víc, když jsem zjistila, že má v publiku manželku, které se moderátorka zeptala, a vám to nevadilo, že o téhle své lásce pořád mluví?

Aha, řekla jsem si, takže tenhle seladon není vdovec, není starý mládenec, on je padesát let ženatý a padesát let svoji manželku – mimochodem, půvabnou a sympatickou dámu – otravuje tím, jaké by to bylo, kdyby si vzal Jarušku, svoji první lásku!

Jeho žena se otázce moderátorky usmála a zavrtěla hlavou. „Zvykla jsem si. On na ni vzpomíná celý život.“

Při pohledu na jejího sladkého seladona, který se předváděl před kamerou, mi bylo jasné, jak jeho „vzpomínání“ probíhalo! „To Jaruška by řekla… Jaruška by udělala… Jaruška by to zařídila… Jaruška by to uklidila…“

A určitě došlo i na výčitky erotické. „Jaruška, ta by se mnou dokázala divy!… To ty nikdy nedokážeš, co by se mnou dokázala udělat Jaruška!“

Když už jsem měla seladona plné zuby a jeho manželka v publiku také, přišla konečně Jaruška. Půvabná, sympatická dáma, podobná seladonově manželce, odpovídala s úsměvem na otázky moderátorky.

„Ne, nevím, kdo si mě pozval. Celá rodina jsme pohromadě. Všichni se stýkáme. První lásku občas potkám…“

Tady náš seladon trochu znejistěl. Co to řekla?! Že občas potká první lásku?! ON byl přece její první láska! Nepotkali se dvaapadesát let, jak může říct, že…?!

A pak konečně došlo ke konfrontaci. Seladon Jaroslav řekl svoje jméno a čekal. Jaruška dlouho přemýšlela. Pak rozpačitě pokrčila rameny. „Bohužel. Vůbec nevím, odkud bych vás měla znát.“

„Já jsem přece Jaroslav! Jaroslav! Je to padesát dva let! V létě. Na rekreaci v Krkonoších! Byl jsem tvoje první láska! A tys byla moje první láska! Nikdy jsem na tebe nezapomněl!“

Jaruška smutně zavrtěla hlavou. „Jaroslav? To mi nic neříká. V létě? V Krkonoších? Ani nevím, že jsem tam byla… Nepamatuju se. Vůbec se na vás nepamatuju.“

Kamera v tu chvíli zabrala Jaroslavovu manželku. Vítězně se usmála a mně a všem u televize bylo jasné, co její úsměv znamená. „Vidíš, ty blbečku, padesát dva let meleš furt to samý! Jak jsi miloval Jarušku a jak Jaruška milovala tebe. A vona si na tebe vůbec nepamatuje!“