Kliknutím zvětšíteRežie úsměvného pohledu do světa věčného hypochondra Argana se ujal jeden ze zakladatelů Áčka Miroslav Dvořák. Hlavní roli svěřil doyenovi benešovského souboru Františku Palušovi st.
Vzhledem k tomu, že se tu znovu protnuly osudy obou protagonistů, kteří již před lety v Benešově úspěšně nastudovali Molièrova Lakomce, nabízí se příležitost k malému ohlédnutí.
Kdy jste se rozhodli, že se budete věnovat herectví a kdo vás k divadlu přivedl?
František Paluš (FP): K divadlu mě lapila Anička Balatová, benešovská bohyně herectví a hledačka talentů. A jak šel čas, nebylo těžké se mezi členy Áčka stát nejlepším hercem (smích).
Miroslav Dvořák (MD): U mě to byl „wellmistr“ Bedřich Nádvorník na lidové škole umění na sklonku 80. let. Otevřel mi takzvaně dveře. Když jsem pak na benešovské scéně coby junior viděl představení s Jiřinou Jiráskovou, řekl jsem si, že jdu do toho. Seděl jsem v první řadě, bylo to úžasné monodrama a strašně na mě zapůsobilo, že se na mě podívala a věnovala mi jednu větu.
Pamatujete se na to, když jste poprvé stáli před lidmi na jevišti?
FP: Pamatuji si to úplně přesně, protože to bylo 30. září 1952 v porodnici v Košicích, i když tehdy jsem ještě nestál, jen ležel, ale bylo to moje úplně první vystoupení na scéně světa. Najednou je člověk na světě a od té doby pořád hraje. Život je totiž divadlo, dokud nespadne opona.
MD: Bylo to určitě v Benešově, a to už na základní škole, kde jsem si asi v sedmé třídě vymyslel svou postavu Jožo Trávosnědlo a s ní připravil pro spolužáky zábavné pořady, které měly několik repríz! A tahle postava mě provázela i dál. Tehdy jsem moc nevěděl, co divadlo obnáší, byl jsem hodně temperamentní a dělal jsem si co chtěl.
Máte po těch letech na jevišti stále trému?
FP: Trocha trémy je vždycky, ale spíš mám strach, že neuslyším nápovědu.
MD: U mě je to spíš pocit odpovědnosti a strach, že zapomenu text. A já myslím, že to k hraní patří.
Nepotkáváte se v Áčku při zkoušení Molièrovy hry poprvé, již před lety jste uvedli jeho Lakomce – jsou vám tyto hry něčím blízké, jak se vám hrají a režírují?
MD: Když sem přišel do profesionálního divadla v Mostě, tak se tam hrál Lakomec. Tam jsem viděl podle mě nejlepšího Harpagona v geniálním podání Stanislava Oubrama. Měl jsem to štěstí, že si kolega zlomil nohu a já za něj mohl tři představení do derniéry hrát Harpagonova sluhu Valéra. A až poté jsem potkal nejlepšího Lakomce v Benešově v podání zde Františka, a to při vší úctě k panu Filipovskému a dalším hvězdám, které se v této roli objevily (smích). Okamžitě jsem viděl, že to je přesně role pro něj. A mimochodem: na premiéře našeho áčkařského Lakomce byla i operní pěvkyně Soňa Červená a říkala, že takového Harpagona nemají ani v Národním divadle. No, možná to trochu nadnesla, ale měl jsem pocit, že se jí to tehdy opravdu upřímně líbilo. Když jsme se po pár letech pracovně potkali, tak to znovu zmínila.
FP: Lakomec byla moje první velká role, do té doby bylo pro mě divadlo jen sranda. S divadlem Mimochod jsme s malířem Zdeňkem Jirouškem s představením Podivné odpoledne dr. Zvonke Burkeho rozesmávali vyprodané sály. Občas tam s námi ale do konce představení vydrželi jen tři diváci, jako to bylo při Snu noci amerikánské. A najednou jsem se kvůli Lakomci a Miroslavovi začal učit role a snažil se být herec. Zdravý nemocný se mi dnes hraje dobře, protože jsem dědek a jsem zdravý (smích). Pomáhám tak Áčku k trvalé udržitelnosti souboru.
Oba se divadlu věnujete od 90. let, i když každý s úplně jinou intenzitou. Co vás na tom stále baví?
MD: Mě už to nebaví (smích). Samozřejmě si dělám legraci. Ale nemohu dnešní situaci srovnávat se svými začátky, kdy jsem byl divadlem doslova nemocný a nic jiného mě nezajímalo. Pak jsem v určitém věku zjistil, že divadlo není všechno. Začal se řídit heslem „kdo neumí, učí“ a začal jsem učit na uměleckých školách. A pak jsem se zase ke hraní vrátil. Ale vážně: baví mě to, protože to pořád má nějaké kouzlo. Ale nesmí se to přehánět jako se vším.
FP: Jak už jsem říkal, pro mě je divadlo život a život je divadlo. A proto mě to baví, protože na divadle se odehrávají příběhy, které si může člověk prožít mimo svůj vlastní život. A pak mě na tom baví ještě to pravidelné posezení s kolegy u piva po zkouškách (smích).
Mirku, je pedagogická práce s mladými adepty herectví v něčem podobná zkoušení s Áčkem?
MD: Velké plus je věk. Áčku nemusím vysvětlovat život. Mladým lidem, zvlášť těm nejmladším na konzervatoři, člověk musí vysvětlit okolnosti a situace, které mohou v životě nastat, ale oni se s nimi ještě nepotkali. Studovat herectví od čtrnácti let mi někdy nepřijde šťastné a jsem rád, že mi to můj táta zakázal. Divadlo totiž je o životě víc, než se zdá. Čím si člověk víc prožije, obvykle bývá i lepší herec. Prostě kdo netrpí – netvoří. A s Áčkem to je něco jako VIP spolupráce, kdy už to funguje skoro samo (smích). Já už tam ani vlastně nerežíruju, jen občas něco řeknu. Ale humor je tam i tam.
Mají dnešní studenti jiný smysl pro humor?
MD: Já je v první řadě učím svůj smysl pro humor, aby se zachoval příštím generacím.
Františku, ve své profesi jste byl neustále mezi lidmi, odnesl jste si z toho nějakou inspiraci na divadelní prkna?
FP: Nevím, jestli přímo na prkna, ale setkal jsem se se spoustou herců, kteří přišli po představení do restaurace hotelu Pošta, a se spoustou z nich jsem tam strávil hezký večer. Vzpomínám na setkání s Jiřím Hrzánem, Josefem Kemrem, Jiřinou Jiráskovou, Janou Brejchovou a dalšími herci. Bylo to zajímavé si s nimi popovídat. I když občas byla i špatná zkušenost, když se například jednomu dnes přestárlému filmovému princi nechtělo platit za dvě deci vína, nebo když si nejmenovaný populární folkový zpěvák podstrčil pod maso na talíř nedopalek z cigarety, aby nemusel nic platit. Nicméně byla to značka, kterou nikdo z kuchyně nekouřil a jediný, kdo jí u sebe měl, byl právě on. I takové věci přinesl život.
Kdybyste si měli vybrat, raději komedii nebo tragédii?
FP: Mě je to úplně jedno. Hlavně, když je sranda.
MD: Já s tím úplně souhlasím. Ale je pravda, že když se hraje tragédie, je větší sranda v zákulisí, než když se hraje komedie. Komedie je strašně těžká, protože když se při ní diváci nesmějí, je to ta největší tragédie. A z toho já mám největší trauma. Když vyjdu na jeviště v komedii Dokonalá svatba a lidi se nezačnou smát, pak teprve dostanu trému.
Čím byste nalákali Benešáky do divadla na premiéru Zdravého nemocného?
MD: Noooo… Měli by se přijít podívat na skvělý divadelní soubor v čele s nejlepším hercem (smích). Já už bych dnes ani moc nerozlišoval, jestli jde o amatérské nebo profesionální divadlo. Myslím, že se divák pobaví. To představení není příliš dlouhé, trvá něco přes hodinu, takže to splní účel běžného televizního seriálu a místo reklam tam Moliére napsal mezihry, takže si divák odpočine od toho dějového napětí. Je to vlastně moderní formát hry. Myslím, že by si Benešáci měli vážit, že tu někdo pořád tradici amatérského divadla drží a soubory tu fungují.
FP: Měl bych nápad, jak dostat diváky do divadla. Stačilo by zařídit, aby v Benešově ten večer nešly žádné televize a internet. A to by se mohlo opakovat, kdykoli by tu někdo hrál divadlo. I když takový 3164. díl televizního seriálu má taky něco do sebe (smích).
Miroslav Dvořák je herec a pedagog, který v současné době učí na třech pražských uměleckých školách, jako herec vystupuje v Divadelní skupině Indigo a příležitostně též v televizních inscenacích.
František Paluš je dlouholetým členem Komorního studia Áčko, kde ztvárnil řadu rolí, a věnoval se též vlastním divadelním projektům. Vedle toho ho většina Benešáků zná jako dlouholetého provozovatele hotelu Pošta, kde působil s krátkou přestávkou mezi lety 1973 až 2015.
Josef Brabec
50
Čtenář reportér
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
