Kliknutím zvětšíteOd Nagana uplynulo přesně dvacet let. To už je dost dlouhá doba…
Přitom mi to tak vůbec nepřipadá. Je to sice dvacet let, ale vzpomínky zůstávají stále v živé paměti.
Co všechno si při nich vybavíte?
Je toho spousta. Největším zážitkem pro mě bylo, že jsem vůbec mohl být součástí her. Olympijská vesnice, ruch kolem celé akce, to jsou věci, které nezapomenete. A na úplném vrcholu je samozřejmě zisk zlatých medailí. Do Japonska jsme jeli jako tým, kterému téměř nikdo nevěřil. My nakonec celý turnaj vyhráli.
V Naganu jste odehrál tři zápasy, v play off už místo vás nastupoval Milan Hejduk. Není to věc, která vás trochu mrzí? O nejhlavnější boje jste přišel…
Začal jsem na křídle společně s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou a je pravda, že jsem jel na turnaj jako střelec. Čekaly se ode mě góly. Na druhou stranu ale vůbec nezáleželo, kdo branky nastřílí. Fungovali jsme jako tým, nikdo osobní statistiky neřešil. Že vše v kabině přesně fungovalo, to byla zásluha především pana Ivana Hlinky.
Co vám právě trenér Hlinka tehdy řekl, když vás nahradil Milan Hejduk?
Vůbec nic. Na předzápasové poradě se vždy řekla sestava a bylo řečeno, že mě vystřídá Milan, více se situace nerozebírala. Všichni hráli pro tým, všichni jsme šli za jediným cílem a každý jsme přijali roli, která nám byla určena. Bylo úplně jedno, že někdo hrál méně a někdo více. Milan Hejduk držel první tři zápasy palce mně, já je pak držel jemu. Dokonce jsme spolu byli v Naganu na pokoji jako dva Ústečáci.
Zlatou medaili jste vzal k rozhovoru s sebou. Jak často ji máte u sebe?
Většinu času je schovaná doma a vytáhnu ji jen, když si o to někdo požádá, třeba právě při rozhovoru. Je ale pravda, že mám dva kluky a medaili jim ukazuji. Teď jsme se zrovna dívali na záznamy z Nagana a nejmladší syn Lukášek mi řekl, že jsem pěkný dřevák. Koukali jsme totiž na utkání s Ruskem a Finskem, kde se mi nepodařilo proměnit několik velkých šancí. Sledovali jsme i celý závěrečný ceremoniál.
Je pro vás vítězství na olympiádě nejvýraznějším úspěchem? Nastoupil jste i v NHL, ve Finsku se vám dařilo famózně…
Vysoko řadím i angažmá ve Finsku. Ve stejném roce jsem s Helsinkami vyhrál mistrovský titul, v další sezoně také mistrovství světa. Nagano je ale asi opravdu nejvýš. Pro celý národ šlo o největší hokejový zážitek a tak to vnímám i osobně.
Ve Finsku jste měl také jeden nepříjemný moment, kdy jste vlastní chybou zranil malého kluka…
Byl to můj jediný zkrat a dodnes se za něj omlouvám, moment mě stále mrzí. S Helsinkami jsme hráli proti TPS Turku a tohle utkání berou Finové hodně prestižně. Pamatuji si, že při odchodu do kabin na mě někdo něco zařval a hodil. Já neudržel emoce a bouchl do skla s domněním, že jde o plexisklo. Jenže ono to bylo opravdu jen sklo, které se rozsypalo. Střepy zasáhly malého fanouška.
Pokud se nepletu, s rodinou jste se následně sešel, že?
Ano, osobně jsem se omluvil, s rodiči si podal ruku a klukovi koupil stolní hokej.
Zvládnete stále náročnou finštinu?
Sem tam kouknu na finské stránky, také kluci po mně občas chtějí, ať něco řeknu. Pořádně jsem se ale finsky nikdy nenaučil. Později jsem sice začal rozumět, ale já mluvil hlavně anglicky.
S kariérou jste se rozloučil před osmi lety. Jaké byly vaše původní plány, co dělat v hokejovém důchodu?
Víte, musíte se vzdát něčeho, čemu jste se věnoval celý život, končit se vám nechce. A najednou musíte přemýšlet, co dál. Začít podnikat? Otevřít si hospodu? Udělal jsem si například licenci na golfového cvičitele, ale nakonec jsem přišel na to, že u hokeje chci zůstat. Od mala jsem sportovec a nadále jím budu. Sport je pro mě vše a o trenérovi jsem přemýšlel už během kariéry.
Je něco, čeho litujete?
Lituji určitých fází své hokejové kariéry. Byl jsem talentovaný hokejista, hlavně na střílení gólů. Ale také jsem byl jeden z těch, kteří si ulevili, když mohli, mockrát jsem těžil jen z talentu. Moje kariéra mohla být daleko úspěšnější.
Máte zážitek či vzpomínku, kterou jste nikdy nikomu neřekl?
Jedna věc tu je a souvisí s panem Ivanem Hlinkou. Přišel jsem do Litvínova a můj táta v té době zemřel. Já najednou postrádal idola. Navíc jsem měl těžce zlomenou nohu a mluvilo se i o tom, že se k hokeji už nikdy nevrátím. Neměl jsem si s kým o hokeji popovídat. Postupem času jsem si vytvořil vnitřní vztah právě k trenéru Hlinkovi. Nemohu říct, že mi nahradil tátu, ale vnímal jsem ho jako blízkého člověka, za kterým jsem kdykoliv mohl přijít, abych se svěřil. Toho si nesmírně cením.
Poslední otázka se týká Jaromíra Jágra. Jak jste viděl jeho působení v Calgary?
O šťastný konec zrovna nešlo. Na druhou stranu, není nikde psáno, že za mořem smlouvu ještě podepíše, byť je šance minimální. Podle mě Jardovi uškodily dvě věci – dlouhé čekání na kontrakt a to, že následně nebyl v prvních dvou útocích. Body by tam totiž s největší pravděpodobností udělal. Pevně věřím, že se mu povede hrát hokej až do padesáti, ať už v Kladně, jinde v Evropě či v Americe. Chovám k němu obrovský respekt.
Jan Čaloun
Narozen: 20. prosince 1972, Ústí nad Labem
Post: Útočník
Kariéra: Ústí nad Labem, Litvínov, San José Sharks, IFK Helsinky, Espoo Blues, Čerepovec, Pardubice, Ústí nad Labem, Vrchlabí.
Úspěchy: Zlato z OH 1998, zlato z MS 1999, mistr Finska 1998, 24 zápasů v NHL (8+6), mistr světa v hokejbale 1998.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
