Michale, patříte mezi málo benešovských hráčů, kteří nepocházejí z regionu. Prozraďte nám, odkud pocházíte, kde jste začínal s hokejem a jak jste se dostal do Benešova.

Kluci nebudou moc souhlasit, ale pocházím z České republiky, konkrétně z Havířova, kde jsem začínal s hokejem. V šesti letech jsem začal bruslit a posléze se dostal do brány. Sám jsem se tam cpal. Cesta do Benešova byla dlouhá, a jak se říká, za vším hledej ženu.

Nyní ale nastupujete v útoku. Co vás vedlo k tomu, že brankám již nezabraňujete, ale snažíte se góly střílet?

Asi to vyplynulo ze situace. Od nějakých šestnácti let se snažím v každém klubu pomáhat s výchovou brankářů. A tak se hodiny na ledě nastřádají. Takže času na kluzišti jsem opravdu strávil velké kvantum. Všichni víme, jaká v Benešově byla situace s hráči. Některé zápasy jsem musel hrát, i když jsem ještě chytal. V návaznosti jsem začal hrát odborářskou ligu. Tam mi hraní zakázali, tak z legrace říkám, že jsem šel hrát za Benešov. Ale určitě mi k tomu pomohla zdejší neutěšená doba, kdy jsme na zápasy jezdili v deseti až dvanácti lidech.

Co je pro vás, jako pro bývalého gólmana, nejtěžší při hře v poli?

Určitě orientace v prostoru, přehled ve hře. Osobní souboje taky málokdy ustojím. S bruslením ani střelbou, si myslím problém nemám. Vždycky obdivuji například Holase (Lukáš Holánek), jak sám u mantinelu v obklíčení dvou protihráčů vybruslí a zakončuje. Nebo Hynčuse (Tomáš Hynek), jak to protáhne mezi třemi a krásnou žabkou vám to dá na hůl. Člověk to asi musí mít v sobě, ale myslím si, že tréninkem se dá všechno dohnat. Bohužel už nemám moc času (směje se).

Asi vám to ale tolik problému nedělá, když jste v popředí kanadského bodování týmu?

To je spíše náhoda. Body jsou hlavně zásluhou spoluhráčů, s nimiž jsem nastoupil. Vždycky do puku plácnu, někomu to přihraju a on už ví, co s tím.

Lapačku s vyrážečkou jste už pověsil na hřebík definitivně, nebo se ještě někdy postavíte v mistrovském utkání do branky?

Máme tři brankáře, všichni studují. Takže, když se jim sejdou zkoušky na sobotní hrací den, tak do toho vletím (směje se). Ale už to nevypadá moc reálně, dva roky jsem ve výzbroji pořádně nestál, navíc jsem teď opravdu vděčný, že můžu být součástí našeho týmu.

Působil jste v extraligovém Třinci, v první lize v Sareza Ostrava a pak následně několik let ve druhé lize. Jaký je váš největší hokejový zážitek?

Mohlo by se zdát, že by to byl extraligový start, působení se známějšími hráči nebo nějaká druholigová štace. Musím upřímně říct, že nejvíce mě hokej naplňuje teď v Benešově. A musím podtrhnout slova starších hráčů, kteří končí, že nejlepší na hokeji je kabina – parta. A troufnu si říct, že v Benešově máme výbornou. V Hodoníně to bylo krásné, chodilo na nás 1500 – 2000 diváků, lidi tam byli fakt skvělí a nemůžu říct, že bychom tam nebyli v dobrém rozmaru, ale co zažívám v Benešově, to je opravdu poprvé. A určitě je to i mým věkem. Hokej vnímám jinak než ve čtyřiadvaceti. Takže poslední rok a půl, to je pro mne největším hokejovým zážitkem. Jó a ještě, když jsme s Jirkou Polanským jezdili nájezdy (směje se).

Jak vidíte letošní sezonu v Benešově a jaké jsou vaše cíle?

Všichni jsme si představovali, že na tom budeme lépe. Je to zrádné, dali jsme tomu v létě, i v srpnu na ledě, skoro všechno, teď nám to hapruje a nejsme si s tím schopni poradit. Ale věřím, že to protrhneme. Osobně nemám velké ambice, chci hrát, to je jasné, chci být v tomto týmu a chci, abychom se neustále zlepšovali. Abychom byli stále kamarádi, i když se nám nedaří. Moc dobře víme, že můžeme být lepší. Snažíme se pracovat a vše zlepšovat, proto mě mrzí slova některých diváků, že hrajeme nejhorší hokej za posledních dvacet let. Třeba je to pravda, nevím, ale já jsem hrdý na náš tým, na vedení, na to jak spolu vycházíme, jak trénujeme, jak vymýšlíme věci, které nás ještě více spojují. Pro mě je teď hokejový um vedlejší. Potkal jsem spoustu super hráčů, kteří by však nikdy nezapadli do kolektivu. A o tom, je tato soutěž, o kolektivu a radosti ze hry.