Tomáši, dá se vůbec porovnat pocit vítězství u hráče a u člena realizačního týmu?
Je to trochu podobné, ale přesto jiné. Jako hráč to všechno máš možnost ovlivnit přímo na ledě, ale v civilu, v řadě za hráčkou lavicí, se spíš musíš snažit, abys klukům pomohl dostat ze sebe to nejlepší a udělat na ledě ta nejlepší možná rozhodnutí.
Nikdy jste nebyl přehnaně emotivní hráč, tak jste působil i na střídačce národního týmu. Dokonce ani po gólu Davida Kämpfa, který strvdil titul, jste „poker face“ udržel. Máte radost někde uvnitř, nebo ji prostě tolik necítíte?
To určitě ne, cítím jí, ale mě v tomhle hodně vychovali v Montrealu. Prostě nedávat emoce tolik najevo.
Byl jste slavit? Upřímně si moc nedovedu vás představit se sklenicí alkoholu v ruce…
Slavili jsme trochu na hotelu hned po zápasu, dali jsme si pivo, ale bylo už dost hodin, takže to nebylo tak velké. Druhý den byla oslava na Staromáku, kde jsem si také dal dvě pivka, ale je fakt, že pak už na mne padla únava a odjel jsem domů. Oslava stejně patří hlavně hráčům a já myslím, že někteří možná slaví ještě teď (úsměv).
Domů jste se asi dostal po dlouhé době, nebo to bylo během šampionátu možné, když bydlíte v Praze?
Moc času na to nebylo, příprava na zápasy zabere opravdu moře času. Musíte vše udělat tak, aby hráči dostali co nejlepší informace o protivníkovi. Domů jsem se dostal jednou nebo dvakrát, abych byl chvíli s rodinou.
A jak moc vám fandili? Manželka přece jen už neoficiální mistrovství světa - tedy tenisový Fed Cup párkrát vyhrála.
Fandila hodně, chodila na každý zápas, ale děti zatím ne, jsou malé.
Vy jste přešel z pozice hráče do role trenéra v podstatě bleskově, co všechno jste se musel učit?
Nebylo to úplně jednoduché, ale hodně mi pomohlo, že tam nebyla žádná pauza od hokeje, že jsem vlastně plynule pokračoval dál, jenom v jiné pozici. Strašně důležitý byl realizační tým, do kterého jsem přišel. Všechno neskuteční profesionálové, zkušení kluci. Je obrovské štěstí, když můžete přijít do takové party lidí.
Radim Rulík vás vedl už když jste jako junior vybojoval titul mistra světa do 20 let. Už byl tehdy jako asistent trenéra Holíka tak výrazný?
My se ve dvacítkách potkali, ale na ten šampionát pak nejel, protože dostal nabídku z Ruska a s Jaroslavem Holíkem nás koučoval Pavel Hynek. Takže jsme o sobě s Radimem sice věděli a znali se, ale ne nějak moc.
Co se vám na jeho způsobu vedení mužstva líbilo nejvíc?
Je naprostý profík, absolutně oddaný hokeji. Má dokonalou přípravu tréninků, herních situací, je perfektní v komunikaci s hráči, to je úplně klíčová záležitost.
Jakou vám Radim Rulík přidělil roli?
Trenérský tým fungoval na bázi diskuse, všechno jsme probírali společně a rozhodnutí bylo na Radimovi. Já měl trochu víc na starosti speciální formace nebo třeba buly.
Nicméně třeba v koncovkách jako s Kanadou jste byl při oddechovém čase v popředí. Vzpomněl jste si, že i s Kladnem jste dokázali v 02 areně při power-play dát dva góly jako vy teď kolébce hokeje?
Na to jsem si v té chvíli opravdu nevzpomněl… V takhle vypjaté koncovce musíte hráčům dát jen nějaké základní informace, jak se postavit na buly, kam ji hrát. Pak ale rozhodčí hodí puk a vše je už hlavně na improvizaci hráčů, oni to rozhodují. Že se to s Kanadou povedlo bylo skvělé a tým to povzbudilo.
Když jsem viděl na střídačce vedle sebe Vás, Marka Židlického či Ondru Pavelce, napadlo mne spojení kladenská mafie. Nebáli se pánové Rulík s Kalousem?
(úsměv) Nějaké narážky jsme slýchali, to je jasné. Ale všechno v legraci, nás se nikdo bát nemusí…
Po tak skvělém úspěchu se nabízí, že u národního týmu zůstanete, co vy na to?
To bych tedy vůbec nepřebíhal. Co bude, to vůbec nevím, snad jsou tam i nějaké volby, tak uvidíme. Já se těším na léto.
A role hlavního trenéra by Vás nelákala?
Když mi nabídli pomoc u nároďáku, rád jsem do toho šel, ale trénovat jako hlavní je něco jiného. Potřebujete hromadu zkušeností a hlavně se tomu věnovat dennodenně na sto procent. Nejsem si jistý, jestli na tohle jsem připravený. Pomoc ano, ale nastálo? To asi zatím ne.
Kladno zatím trenéry nenahlásilo, nečekal Jaromír Jágr s jmenováním na konec šampionátu a nedá tým právě vám?
Abych pravdu řekl, s Jardou jsem mluvil naposledy před několika měsíci. O nějaké formě pomoci jsme diskutovali – tomu se nebráním - ale určitě ne o tom, že půjdu trénovat tým. Jak říkám, tomu se člověk musí věnovat úplně totálně a na to asi nejsem připravený. Sám vůbec netuším, co bude dál, uvidíme, co přinese léto.
