Pojďme ještě jednou k šampionátu dvacítek. Zkusím začít pozitivně. Našel byste věci, které se české dvacítce na turnaji povedly? Vynikala v něčem oproti jiným týmům?
Bojovnost a soudržnost. Jenže tyhle dva faktory by měly být běžnou součástí jakéhokoliv národního týmu. Mělo by jít o standard, který by ani neměl být vyzdvihován. Když pak budu konkrétnější, skvěle se týmu povedlo odbránit celý zápas proti Rusku.

Rusy dvacítka porazila i loni. Je to tím, že na jejich hru Češi znají recept?
Přesně tak. Tenhle ročník Rusy několikrát porazil. Rusko nám nejvíc vyhovuje. Takticky i herně. S jiným protivníkem už hrát neumíme.

Mnohdy spoléháme na hráče, kteří hrají v zahraničí. Tak nějak doufáme, že budou rozdíloví. Jenže oni se velice rychle přizpůsobí zbytku týmu. Kde je kámen úrazu?
To je otázka, kterou si pokládám strašně dlouho. Snažím se hledat rozdíly mezi českými hráči, co působí v zahraničí a mezi těmi z českých lig. Já rozdíl ale nevidím. A neumím si to vysvětlit. Na žádného našeho hráče jsem nemohl říct, že je hokejově jinde, protože hraje tam a tam. Nechápu to. 

Poslední medaili česká dvacítka získala v roce 2005, za poslední roky zažila jen jeden postup přes čtvrtfinále. To jsou všeobecně známé věci. Za vším je obrovská spousta problémů. Mluví se o nich. Ale mám pocit, že se o nich právě jen mluví. Proč se pořád nic neděje?
Není vůle. Za dvacet let nebyl nikdo schopný udělat krok k zásadní změně. Po každém šampionátu dvacítek je spousta kritiky, ale pořád se nic neděje. Svaz klíčová rozhodnutí nedělá. A když už se k nějaké změně rozhoupe, jde zpravidla o změnu k horšímu. Český hokej se opírá o projekt Dukla, o akademie, ale nyní už všichni vidí, že nic z toho nefunguje. Ani rodiče malých hokejistů nemají sebemenší důvod zavedenému systému důvěřovat. Právě důvěrou se musí začít. Změn v juniorské soutěži bylo už dost, ale žádná nepomohla k restartu.

Svaz svůj podíl na problémech jistě má. Ale hráče vychovávají kluby…
Jasně, kluby nesou odpovědnost za připravenost a celkovou výchovu hráčů. Jenže svaz musí dát prostor, čas a peníze na to, aby se práce v klubech dělala pokud možno co nejlépe. Pak je tu samozřejmě podoba soutěží. Existují případy v žákovských soutěžích, kdy tým má po čtyřech zápasech skóre 85:5. To je problém. Soutěže jsou nevyrovnané, utkání s dvoucifernými rozdíly hráčům nic nedají. Pokud nevytvoříme napříč mládežnickým hokejem konkurenční prostředí, dopředu se neposuneme. Ve škole máte také jedničky a pětky.

Hokejisté Přerova (v modrém) proti Kladnu. Jaromír Jágr
Jágr po porážce spěchal na vlak. Už se soustředí jen na hokej, řekl trenér

Má český hokej vůbec někoho, kdo by situaci mohl změnit?
Nevidím nikoho, kdo by byl schopen říct, jakým směrem se vydat. Lidé jako Jarda Jágr, Jirka Šlégr nebo Libor Zábranský nejsou lidmi, kteří se mládeži dlouhodobě věnují. Co si budeme povídat, o hokejové mládeži toho ví málo. Logicky je víc zajímá profesionální hokej. U mládeže se nepohybují. Na druhou stranu v klubech máme schopné lidi. Jen nedostanou větší prostor. Je potřeba oddělit profesionální sport od mládežnického, obě dvě části totiž stojí na jiných základech.

Vy všechny problémy vidíte z první řady, trénujete. Vybral byste jeden velký problém při samotné hře?
Střelbu. Drtivá většina hráčů špatně střílí. Útočníci zakončují bekhendem, kolikrát nevystřelí vůbec. Švédové, Finové či Kanaďané si naopak staví vše na forhendu. Vezmou si puk a překvapivě vypálí. Tohle nám chybí podle mě nejvíc.

A co práce trenérů?
Trenéři mnohdy nemají cit, začnou na hráče řvát ve špatnou chvíli. A v klíčových momentech zápasu pak chtějí, aby tito kluci přemýšleli jako hotoví hokejisté. To se zákonitě kříží. Ve Finsku hráče nechávají udělat si kličku na modré. Neustále. Zas a znova. Když se klička nepovede, nikdo nikoho neseřve. Takoví hráči si pak na ledě přirozeně dovolí daleko víc. Na šampionátu mě překvapilo, jak se nikdo nediví, že špičkový hráči tohoto ročníku udělají zásadní chybu v prostorách, kde je to riskantní. Nikdo nekroutí hlavou, žádné výčitky, hraje se dál.

Do jaké míry hraje roli v mládežnickém hokeji strach? Strach udělat razantní změnu, strach udělat zásadní rozhodnutí, ale třeba i strach z dopadů, že posadím nejlepšího hráče, protože nemá správný přístup?
Jde o to, v jaké chvíli by hráč měl sedět. Pokud kluk udělá vědomě brutální faul, pak samozřejmě ano. Ale je špatně posadit hráče, protože se mu nepovedla klička. V takových případech je důležitý právě ten cit. Všichni se neustále učíme. Nejen hráči, ale i trenéři. Na to se nesmí zapomínat.

Filip Pešán
Pešán se po neúspěchu dvacítky na MS pustil do ostré kritiky. Kluby (ne)souhlasí

Jak řešíte podobné problémy vy? Umíte posadit hráče z první lajny, když si to zaslouží?
Ano, stává se to zhruba jednou do roka. Pokud hráč dělá opakovaně tu samou chybu, pokud chodí neustále pozdě na led, nebo pokud se nerozcvičí či nedělá věci na ledě naplno, pak je zapotřebí zasáhnout. Takového hráče klidně pošlu z tréninku nebo ze zápasu domů.

Ještě jedna věc – na závěr vaší debaty v České televizi jste říkal, že teď už může být jenom lépe. Opravdu si to myslíte?
Ano, jsme na dně, teď už to snad vidí úplně všichni. Já věřím, že brzy začnou o mládežnickém hokeji rozhodovat lidé, kteří ho skutečně chtějí posunout o schod vzhůru. Jen je zapotřebí s tím začít. Hůř už být nemůže.