Návrat z Norska? David Volf se rozhodl vyměnit hokejovou nejistotu

V jednadvaceti letech už stihl zahraniční angažmá v jednom rakouském a dvou norských klubech. Slibně nastartovanou kariéru se ovšem David Volf z Libiše na Mělnicku rozhodl přibrzdit. Nejen o tom, proč se začátkem roku objevil v sestavě Neratovic hrajících pouze nejnižší krajskou soutěž, se odchovanec Letňan rozpovídal v rozhovoru pro středočeský Deník.

Můžete na úvod stručně přiblížit vaši dosavadní hokejovou cestu?
S hokejem jsem začal v Mělníku, kde jsem dělal první krůčky. Nejdéle jsem hrál v pražských Letňanech, poté jsem zamířil do akademie v rakouském Salzburgu, kde jsem strávil dva roky a posunul se hokejově nejvíc. Následovaly skoro čtyři roky v Norsku.

Jak jste se dostal k hokeji?
K hokeji mě přivedla rodina. Jak táta, tak brácha hokej hráli a také mamka je hodně sportovně založená. Zkoušet bruslit jsem začal asi ve třech letech.

Který moment považujete v dosavadní kariéře za stěžejní?
Asi nejdůležitější a nejtěžší rozhodnutí bylo v šestnácti odejít do zahraničí. Posunulo mě to nejen hokejově, alei jako člověka.

Prošel jste už několika kluby. Kde to bylo nejlepší?
Začátkem byl minihokej v Mělníku, dále přes žáky a dorost v Letňanech jsem pokračoval do rakouského Salzburgu, norského Lillehammeru a Gjoviku. Každý klub mi něco dal a vážím si všech, ale rozhodně za nejlepší považuji EC Redbull Salzburg právě v Rakousku, kde byl tým složený z kluků z celé Evropy a Kanady.

Jak se lze ze srdce Čech dostat v šestnácti do zahraničí?
Do zahraničí, respektive do Salzburgu, jsem odcházel z dorostu. Tam mi bylo umožněno dorazit na takzvaný Tryout, kde si vás tým během tří dní plných tréninků a různých testů (nejen hokejových) prohlídne a rozhodne, zda si vás vybere, či ne. Vybrán jsem byl a zůstal jsem dva roky.

A Norsko?
Do Lillehammeru jsem se dostal přes českého kouče. Shodou okolností jsem ještě za Salzburg proti Lillehammeru hrál a při té příležitosti jsem dostal i nabídku. V Lillehammeru jsem strávil tři roky a poslední rok jsem odehrál ve druhé nejvyšší norské seniorské soutěži v Gjoviku.

Zdroj: archiv hráčeA vaše srovnání obou zemí z hlediska hokeje?
Po hokejové stránce to rozhodně bylo lepší v Rakousku. V Salzburgu je jedna z největších a nejmodernějších akademií v Evropě. Celý komplex je plně vybavený pro potřeby mladého hokejisty. Je o vás celkově postaráno. Hráli jsme proti nejlepším českým týmům do osmnácti let a pravidelně je poráželi. Cestovali jsme také po turnajích po celém světě, třeba i v Kanadě, Finsku, Švýcarsku, kde jsme vždy patřili mezi lepší.

Zaznamenal jste rozdíl mezi hraním doma a v cizí zemi?
Hrát hokej je všude v podstatě dost podobné, rozdíl je pak třeba v přístupu k vám nebo v tréninku.

Co bylo v cizině nejtěžší? Nečinila problém jazyková bariéra?
Říká se, že nejtěžší jsou začátky, a u mě to nebylo jinak. Jazyk však pro mě problémem nebyl, angličtinu už jsem ovládal a němčinu jsem se rychle doučil. Norština už byl těžší oříšek, ale bez té se dokážete obejít, protože každý ovládá angličtinu.

V Norsku je asi i poněkud odlišný způsob život než u nás, že?
Lidé jsou tam moc příjemní a panuje tam převážně klidná atmosféra, nikam se moc nespěchá. Co se týká zázemí, byl jsem tam spokojený. Ze začátku jsem bydlel ve společnosti s Čechem a Slovákem.

Nestýskalo se vám po rodině?
Hlavně první měsíce byly velmi náročné. Najednou jsem byl v šestnácti sám a musel se o sebe postarat. Ale postupem času jsem si zvykl a rozhodnutí odejít do zahraničí vůbec nelituji. Samozřejmě mě rodina jezdila navštěvovat, takže jsem je měl vždy nablízku a první tři roky se mnou vždy hráli dva až tři hráči z Čech nebo Slovenska.

Co považujete za největší úspěch vaší dosavadní kariéry?
Nedá se říct, že bych něco bral za největší úspěch, ale mezi ty větší asi považuji vítězství v rakouské EBEL-lize U18 a pak jsme v Čechách vyhráli několik turnajů s domácí špičkou.

V lednu jste se objevil v sestavě neratovických Buldoků. Proč jste se rozhodl hrát prakticky doma jen nejnižší soutěž?
Rozhodl jsem vyměnit hokejovou nejistotu a začít studovat na vysoké škole. Rád bych se dostal na Univerzitu Karlovu, obor politologie a mezinárodní vztahy. Protože bydlím téměř v Neratovicích (Libiš), tak jsem i kvůli studiu nechtěl už dál cestovat.

Vychází mi z toho, že druhá norská liga asi na uživení nestačila…
K uživení byla, ale ve většině klubů to fungovalo tak, že vám ve smlouvě zajistí práci, ze které plyne většina příjmů. K tomu dostáváte samozřejmě výstroj a nějaké bonusy za hokej.

Jak se cítíte v týmu, který vede bývalý elitní útočník Martin Chabada? Znal jste třeba nějaké spoluhráče z dřívější doby?
Cítím se dobře, s Neratovicemi jsem chodíval trénovat i dřív, takže jsem kluky už znal. Je tu dobrý kolektiv a Martin je skvělý trenér.

Co říkáte atmosféře neratovických zápasů?
O atmosféře neratovických zápasů jsem slyšel dobré věci, a ty se mi potvrdily. Fanoušci jsou super a starají se o skvělou kulisu.

Není na vás přece jen nejnižší krajská soutěž trochu málo? Co říkáte po dvou zápasech na její úroveň?
Takhle to neberu. V každé soutěži chcete vyhrávat a o to mi jde.

Kouč Chabada se nechal slyšet v tom smyslu, že tak dobrého hráče v týmu vaším příchodem dlouho neměl. Berete roli jednoho z hlavních tahounů mužstva? Nemůže vám to svazovat nohy?
Určitě ne. Snažím se hrát, jak nejlíp umím, a hokej je o týmové hře a nikdy o jednotlivci.

Předpokládám, že s Buldoky pošilháváte po návratu do krajské ligy?
Ano, každý sport je o vyhrávání a my se budeme snažit dostat co nejvýše.

Plánujete, že byste se v budoucnu vrátil k hokeji na vyšší úrovni, případně i v zahraničí?
Tu možnost nevylučuji, ale soustředím se hlavně na současnost.

Co rád děláte kromě hokeje? Máte i jiné koníčky, při kterých relaxujete?
Baví mě sport celkově. Rád se podívám na nějaký seriál či film, přečtu si knížku a podobně.

A nějaké zaměstnání?
Budu začínat jako trenér mládeže v Neratovicích.