Svědectví události z poloviny šedesátých let minulého století, kdy se silnice na Žabovřesky budovala, poskytl Benešovskému deníku Ladislav Hendrych. Ten tehdy pracoval jako řidič ČSAD Benešov a nákladním autem materiál z Bytízu, uranového komunistického lágru, pod silnici u Žabovřesk vozil.

„Jezdili jsme pro štěrk do lomu u Tismi. Jenže tamní zařízení se porouchalo. Aby nás zaměstnali, poslali nás pro materiál do Bytízu," vzpomíná Hendrych na událost starou 46 let.

Při výjezdu z lágru, kam komunisté posílali na práci politické vězně, sice vozy procházely kontrolou, ale ta se více než na radioaktivitu soustředila na to, aby se na svobodu nedostal nikdo z vězňů.

„Prohlídky byly důkladné a to při cestě tam i zpět a při odjezdu zaměstnanec měřil radiaci. Když byla příliš vysoká, museli jsme fůru vysypat a jet pro novou," řekl pamětník, ale připomněl, že onoho zaměstnance opakované měření příliš nebavilo. Proto náklaďáky pouštěl s mávnutím rukou.

A tak se části radioaktivního materiálu dostaly až do šedesát kilometrů vzdálených Žabovřesk. A to, že se zpod silnice u této osady nějaké záření šíří, potvrdilo měření dozimetrem.

Benešovský deník požádal o spolupráci při zjišťování situace u Žabovřesk Hasičský záchranný sbor Benešov a jeho ředitel Josef Setnička žádosti vyšel vstříc.

„Náplní naší práce je pomáhat lidem. A jestliže to díky našim znalostem a vybavení můžeme dělat, pak to udělat musíme," uvedl šéf hasičů.
Měření dozimetrem, které pro Benešovský deník zajistil HZS Benešov pak skutečně potvrdilo určitý stupeň radioaktivity.

Kalibrovaný dozimetr ukázal na různých místech silnice různě vysoké hodnoty radiačního zatížení. Od 0,06 mikrosievertu až po nejvyšší hodnotu 0,3 mikrosievertu za hodinu.

„Ani to ale není životu nebezpečné záření," ujistil Václav Janda, profesionální hasič z HZS Benešov, který je na obsluhu dozimetru speciálně školen.

Prakticky totéž potvrdila včera exkluzivně pro Benešovský deník ředitelka Odboru zdrojů Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Zuzana Pašková.

„Tak nízká hodnota, kterou jste naměřili, neznamená pro člověka žádné nebezpečí. Nulu totiž nenaměříte nikde," řekla bez váhání.

„Tři desetiny mikrosievertu za hodinu odpovídají úrovni přírodního pozadí," vysvětlila s tím, že na světě existují místa, kde měření potvrzují i více než desetinásobek povolených hodnot. Záleží ale prý vždy na složení půdy a na obsahu radionuklidů v horninách.

„Přírodní pozadí v České republice je 0,1 až 0,4 mikrosievertu za hodinu," řekla.

Podle odbornice ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nejde dokonce určit ani hodnotu, od níž by bylo záření pro člověka nebezpečné.

„Hraje v tom roli příliš mnoho faktorů. Záleží na tom, jak dlouho by člověk v takovém prostředí pobýval a jakou by za tu dobu získal celkovou dávku. Některé škodlivé účinky nastávají při překročení určité dávky, jiné se ale projevují se zvýšenou pravděpodobností. Tyto pravděpodobnostní účinky proto nelze vyloučit nikdy. Vždy, když dostanete nějakou dávku záření, máte nějakou pravděpodobnost, že účinek, byť minimální, nastane. Proto nelze říci, od jaké hodnoty by bylo záření nebezpečné. Musí se při tom zvažovat více faktorů. Nejvíce záleží na době pobytu a jak blízko by byl člověk zdroji záření," dodala Zuzana Pašková, ředitelka Odboru zdrojů Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.