V kariéře jste zažil nespočet výher. Jak si ale ceníte toho posledního na půdě Vltavína?
Bylo důležité, protože už se hrálo osmé kolo, ale jedná se o naše první vítězství. V každém předchozím zápase jsme přehrávali soupeře, měli jsme však těžkosti ve skórování, což samozřejmě dopadá na tým. Kolikrát jsme vedli a zasloužili si vyhrát, nakonec jsme si to podělali. Pro hráče je to náročné na psychiku. Člověk musí věřit, že hraje dobře a jde správným směrem, ale bodů bylo málo – čtyři remízy, tři prohry. Pak je to o hlavě. Duel s Vltavínem jsme zvládli velmi dobře a konečně se dočkali vítězství.

Na půdě Vltavína jste přitom byli outsiderem. Zlomí se to na vaší stranu díky vítězství?
Když se člověk podívá na tabulku, tak si lidé budou myslet, že Benešov je na sestup a bude hrát o záchranu, takže se nebude předpokládat, že budeme někde vyhrávat a podobně. Ti co chodí na každý náš zápas a my uvnitř klubu věříme tomu, co děláme a víme, že je pouze otázka času, kdy začneme získávat body. Teď jsme se dočkali. Rozhodně to ale není tak, že teď vše půjde samo. Doma nás čekají Domažlice. Musíme se na ně připravit a v každém dalším zápase vědět, s jakou taktikou do něho půjdeme, plnit úkoly a díky tomu pak předpokládat, že se udělá nějaký základ k tomu, abychom byli úspěšní.

Nicméně i tak jste vynulovali Vltavín a i nejlepšího střelce soutěže Pejšu. Co se u vás změnilo oproti předchozím zápasům?
Je třeba si uvědomit, že se nám do obrany vrátil zkušený Ježdík, což udělá hodně a do útoku Kalod. Ať chceme nebo ne, tak kvalitativně a zkušenostmi udělají tito dva hráči navíc velký skok pro tým, což se v souboji s Vltavínem potvrdilo. Poctivě jsme hráli to, co jsme chtěli a díky tomu utkání dopadlo vítězně.

Zkušenosti jsou i u vás. Prošel jste si francouzským Brestem, hrával jste v Baníku. Kde se projevují ve vašem případě?
Člověk už ví, jak se má chovat v konkrétních situacích. Radí spoluhráčům ohledně postavení. Co bychom měli hrát, proč a jak. V Benešově dělám zároveň i asistenta. Takže se ostatním snažím pomáhat už i z pohledu trenéra. Osobně už toho tolik nenaběhám tolik, jako mladí kluci. To samé Ježdík nebo Richard (Kalod). My jme tam ale od toho, abychom byli schopni udržet balón tou kvalitou i přihrávkou a pomohli ostatním na míči.

Cítíte v tomhle věku ještě na sebe nějaký tlak?
Ne. Vůbec. V žádném případě. Náš cíl je prezentovat se herním výkonem v každém zápase. Dávat šanci mladým hráčům, proto jsme v týmu jenom tři zkušení a zbytek zabudováváme do týmu a pomoct jim posunout se v kariéře dál. Výsledky jsou až druhořadé. Samozřejmě, že když přijde období, když ze sedmi zápasů pouze čtyřikrát remizuje, tak to vypadá špatně. Z vnějšku se může zdát, že už je nějaká panika. Tu si ale člověk nesmí připustit. Jsme tým. Dostali jsme se do té situace sami a sami se z ní dostaneme.

Takže v případě sestupu z toho nebudou žádné následky?
Nikdo nechce sestoupit, to je jednoznačné. Kdybychom byli na sestupu, tak by se asi něco stalo a od vedení by přišly nějaké změny. Tak to bohužel ve fotbale chodí. Jestli ale skončíme, čtvrtí, osmí nebo desátí, je úplně jedno. Člověk si musí zadat nějaké cíle, co od nich očekává, a za nimi si jít.

Jde vám tedy spíš o předvedenou hru než o výsledek?
Cíl je zabudovat mladé hráče, díky hernímu stylu na ně upozornit a pomoci jim v kariéře. Když má člověk nastavenou nějakou taktiku a systém, tak je přesvědčený na sto procent, že nás to takhle posune co nejvýše po fotbalové stránce. Samozřejmě bude mít sezonu, kdy se bude dařit více a skončí nahoře v první čtyřce či naopak nic moc a bude uprostřed, nebo začne špatně jako my letos a bude bojovat o záchranu.

Vám je 39 let. V Benešově začínáte druhou sezonu, která snad nyní bude kompletní. Berete vaše angažmá jako konečnou zastávku s tím, že plynule přejdete na trenérskou dráhu?
Určitě už nehodlám změnit klub, to je jasné. Benešov mám kousek od domova v Kamenici. Jestli je tohle moje poslední sezona, nebo bude ještě jedna, to nevím. Určitě, když tady budu, jsem spokojen s tím, že můžu ještě hrát a zároveň jsem už i asistentem a pomalu se dostávám do trenérského řemesla. Jakmile to půjde, chystám se na licenci A.

Trenéry jsou jak váš otec, tak bratr. Od koho jiného brát inspiraci že?
Jasně. Bavíme se o tom často. Táta občas chodí na zápasy. Potěší mě, když on (táta Verner Lička) se svými zkušenostmi, mi pochválí hru a vše okolo, a že posledních třicet metrů je těžkých, to je normální pro každý tým. I třeba pro PSG, které hrálo v Lize mistrů na Bruggách. Tam už často rozhoduje individuální kvalita. I když jsme teď dvakrát prohráli 1:4, tak vývoj zápasu byl v určitých fázích jednoznačně dobrý. Akorát nám chybí zkušenosti, děláme chyby, s tím ale musí člověk počítat.

Jdete si raději vlastní cestou, nebo si skočíte občas za tátou pro radu?
Určitě si zajdu. Byl bych hloupý, kdybych za ním nechodil pro rady a nebavili se o tom a nečerpal zkušenosti od něj a nevyužíval toho. To samé od bratra (Marcela), který je úspěšný v Rusku (Orenburg). Často vedeme debaty, proč, co a jak. Jaký je trend současného fotbalu a co se má očekávat hráčů. Mám to z první ruky a jsem jim za to vděčný.

Když si chcete dělat A licenci. Co tak najednou, že jste se dal na trenérskou dráhu?
(usměje se). Z počátku jsem se toho zdráhal, protože díky otci vím, jak to chodí i z druhé strany. Je tam totiž část toho, že člověk maká, dělá maximum pro to, aby byl úspěšný a pak o něm rozhoduje majitel, který fotbalu nerozumí a jenom podle výsledku střídá trenéry. Tohle mě celou dobu odrazovalo.

Co se tedy změnilo?
Řekl jsem si, že fotbal mám rád a že mám možnost u táty s bratrem a vidím fotbal svým způsobem, tak mně napadlo, že to zkusím a uvidím, jestli mě trénování bude bavit. Udělal jsem si C licenci, pak hned B a opravdu v ten moment mě to chytlo. Teď jsem v Benešově, kde jsme se domluvili, že budu hráč i trenér a můžu se rozvíjet a opravdu mě trénování baví, proto jdu na A licenci.

Kde se vidíte za pár let?
Jsou dvě možnosti. Buď se osamostatním a půjdu si vlastní cestou, nebo se připojím k bratrovi a zkusit trénování s ním, což by bylo zajímavé.

Jak to myslíte?
Během našich kariér žil každý jinde, takže jsme se moc nepotkávali, maximálně jednou ročně na dovolené. Věřím, že by nás bavilo jezdit po světě spolu, když vidíme fotbal podobným způsobem, takže to je taky jedna z možnosti. Takový benefit navíc.

Co vás jako trenéra baví víc? Taktika nebo zlepšování herních činností jednotlivce?
Určitě taktika a herní výkon celého týmu. Tam jako trenéři můžeme nejvíce dát týmu. Co se týče individuálních vlastností, tak můžeme dělat více sprintů, abychom byli rychlejší a výbušnější, měli víc síly, což musí být v přípravě určitě taky v určitém poměru. Na tom bych to ale nestavěl. Já už z dospělého člověka neudělám Ronalda, ale můžu ho dobře připravit po taktické stránce, když mu řeknu, jak a co chceme hrát. Na tréninku často dělám herní cvičení, které použijeme následně v zápasech.

Například?
Když se proti nám postaví dva obranné bloky po čtyřech a říkáme si, jak je chceme překonávat. Takhle se můžeme posouvat a pomáhat hráčům.

Vidíte se tedy víc v dospělém fotbale než v mládežnickém?
Určitě. Tam jsem se rozhodl jednoznačně, že když mám dělat trenéra, tak v profesionálním nebo dospělém fotbale, kde jsem nabral nejvíce zkušeností jako hráč. Hrál jsem fotbal profesionálně, a když už, tak chci být i jako trenér na nejvyšší úrovni. Buď sám nebo s bratrem.