Abych řekl pravdu, začíná mi z té prodloužené zimní přestávky pořádně hrabat. U nás na vesnici jsem hráčem A-týmu, vedoucím A-týmu a zároveň trenérem dětí. Když je sezona v plném proudu, po práci během týdne v podstatě neslezu ze hřiště. O víkendech ani nemluvím, materiály do práce často tvořím v klubovně mezi zápasy. Teď je mi tohle všechno odebráno. Je to neskutečně ubíjející. Nemohu dělat to, co považuji za nedílnou a jednu z hlavních součástí svého života.

Nezbývá než čekat. Jarní část sezony už zřejmě nezačne. Ve hře je i zrušení podzimních výsledků, právě na tuto variantu se asi vsadí ve většině regionů. My tedy budeme muset zahodit v rámci A-týmu veleúspěšný podzim deseti výher z deseti utkání. Jedno z výsledkově nejvydařenějších období v našem klubu bude vymazáno z historie. Co se dá dělat…

Přesto všechno necítím zlobu. Jasně, fotbal je obrovským fenoménem, milujeme ho, ale v porovnání se současným stavem, kdy umírají lidé, je to opravdu jen a jen fotbal. A ten musí jít teď stranou. Nemá cenu kvůli pár natrénovaným signálům riskovat zdraví. Když se po návratu na hřištích sejdeme všichni v plném počtu, bude to pro nás ta největší výhra ze všech. Mnohem větší než tříbodová.