Kliknutím zvětšíte
„Moje letošní bilance je slušný počin a mám z něj radost. Vždyť většina mých vrstevníků už sedí spíš na lavičce jako trenéři,“ usmívá se Horel, jenž úspěch připisuje několika faktorům.
Za prvé hraje ve skvěle složeném týmu, kde převažují odchovanci Berouna, kteří spolu kamarádí od dětství. Za druhé výborné zimní přípravě (jeho přítelkyně mu jako lékařka poskytuje odborný dohled). A za třetí kouči Petru Podzemskému. Ten kopal roky ligu za Příbram i Plzeň, kopal i na Islandu.
„S Petrem se znám dlouho. Potkali jsme se při mém působení v Králově Dvoře a jsme přátelé. K nám úplně dokonale sedl, asi to byl poslední dílek, který jsme do skládačky potřebovali. Hlavně mladé kluky umí posunout ještě dál a dýchá s kabinou správným srdcem lvíčete,“ říká chlapík, který toho v kariéře prožil možná až nečekaně hodně.
Narodil se v Roždalovicích na Nymbursku, fotbalové hřiště měl za humny. „Jen jsem otevřel zadní branku a byl tam,“ vybavuje si.
Poté, co se rodina přestěhovala do Prahy, vyzkoušel si nábor Sparty a uspěl! Hrával i s Luďkem Straceným, dnes ho potkává jako soupeře v týmu Hvozdnice. „Bohužel zasáhlo zranění levé nohy a já fotbalu nechal. Po čase jsem se nechal přemluvit k hokejbalu a ten se stal mou druhou sportovní láskou,“ překvapuje.
Pozor, hokejbalistou byl elitním. V pražských týmech Kova a Kert Parku hrál extraligu tak dobře, že ho vybrali do reprezentace. Zahrál si i MS na Slovensku a přivezl si bronz. „Zážitek! Se Slováky jsme vypadli v semifinále, ale hráli za ně Pálffy, Stümpel a Pavol Demitra, hvězdy NHL. I my měli na soupisce borce jako Ptáček nebo Kaňkovský. Já dal v boji o třetí místo dva góly Švýcarům, a jeden – blafák – počítám k nejhezčím a nejdůležitějším gólům v kariéře,“ vzpomíná.
Co dostalo Marka Horela zpátky k fotbalu? Zaprvé tvrdé povrchy hokejbalových hřišť (a bolavé kotníky), za druhé někdejší kouč reprezentace Petr Rada!
„Všiml si mě při nějakém pouťáku a pozval do Slavie. Tehdy to byla poslední sezona ve starém Edenu. Pan Cipro mi potom nabídl, abych začal v béčku Slavie v ČFL, ale bylo mi už 24 a dal jsem přednost tomu, mít dobrou práci a hrát už spíš rekreačně. Nejvíc na Berounsku, kam jsem se přestěhoval,“ vysvětluje tehdejší zlomové rozhodnutí borec, který si zakopal kromě Českého lva i za Králův Dvůr, Hořovice a Loděnici.
Rozhodnutí to bylo správné. Fotbal ho baví dodnes a soudě podle aktuální letošní bilance, je pořád moc a moc dobrý. S Berounem boří historické milníky. V novodobé éře klub nikdy nezískal tolik bodů co letos, to byl velký cíl sezony.
„Nejdůležitější z hlediska mého úspěchu je skvělá parta mladých spoluhráčů, kteří přesně vědí, co na hřišti potřebuji, abych pomohl týmu vyhrávat. Bez nich bych to nedokázal, je to perfektní kolektivní výkon. Jsou totiž opravdu skvělí i mimo hřiště a to má dopad i na soudržnost a úspěšnost týmu,“ pochválil Marek Horel kamarády.
Ti mu za jeho výkony darovali s předstihem zlatý míč i kopačku – po zásluze. A na místo v šatně mu nalepili fotku Jaromíra Jágra, dalšího dlouhověkého sportovního génia. „To je jiná dimenze, ale je mým vzorem. I já se snažím připravovat hodně poctivě, nedělat nic napůl.“
Nestárnoucí hvězda krajského přeboru se třeba, pokud tým zvládne sobotní bitvu v Libiši a další soupeře, příští rok ukáže i v divizi. „Uvidíme, jak to se mnou bude dál, ale s kluky uděláme pro postup co budeme moci,“ dodal Marek Horel.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
