Jaké pro vás bylo sledovat zápas z tribuny?
Horší než lavičce. Člověk má sice z vrchu trochu lepší přehled, ale zase chce být víc v klidu a nemůže, protože jsem emocionální osoba. Poprvé za třicet let trénování se mi stalo, že jsem byl na tribuně. Je to fakt daleko složitější. Zápas pro mě nebyl vůbec jednoduché.

Poté, co váš gólman chytil v závěru penaltu, jste ale slavil, jako kdybyste vyhráli.
Protože jsem věřil, že ty dvě minuty nějakým způsobem vydržíme. Gólman nás podržel a troufám si říct, že jsme zachráněni. Penalta byla, to si asi říkat nebudeme. Je blbé, že když hrajeme doma například se Sázavou, tak nám rozhodčí penaltu nepískne a rozhodnutí si odůvodní tím, že by rozhodl zápas. Každý se k tomu staví jinak.

O kolik let jste zestárl?
Vždy říkám hráčům, že zestárnu hodně, až mi vypadají poslední vlasy (směje se). Jelikož je to adrenalin, který mi fotbal dává, tak odměna po zápase je taková, když získá bod či vyhraje.

Trénujete třicet let. Vzpomenete si ještě na vaše začátky?
Začínal jsem opravdu brzy. Trénoval jsem i ženy, kdy jsem se s nimi dostal ze třetí až do první ligy. Dělám mlékarenského technika a rozvážím mléko, takže se vždy někam stěhuji. Chtěl jsem trénovat i profesionálně a chystal jsem se na licenci A, ale práce mi to nedovolila, takže jsem působil v nižších soutěžích. Kromě nejvyšší soutěže žen nemám jinak zkušenosti s vrcholovým sportem. I tak rodina trpěla nejvíc. Trošku mi to někdy vracela, ale na druhou stranu toho nelituji. S fotbalem jsem zažil spoustu krásných věcí.

Je něco, co vás může za tak dlouhou dobu ještě překvapit?
Vždy mě překvapí rozhodčí. Vždy si říkám, že už mě nepřekvapí a pak stejně něčím ano. Jeden rok jsem pískal a přestal jsem kvůli tomu, že mě to nenaplňovalo. Když do toho člověk dává všechno a srdce, a pak vás v neděli někdo zařízne, tak veškerá práce přijde vniveč, což vás pak štve. Vždy mě tedy něčím překvapením. Třeba zápas v Miřeticích odpískal pan Němeček velmi dobře. Pokaždé si své rozhodnutí odůvodnil.

Byly za těch třicet let chvíle, kdy jste chtěl skončit a s fotbalem praštit?
Kolikrát už byly, ale ti co mě znají, tak říkají, že bez fotbalu nemůžu žít. Mám novou přítelkyni, které jsem sliboval, že bych toho možná nechal. Už ale i ona poznává, že bych bez toho fotbalu nemohl žít. Když je zimní pauza, tak za dva měsíce vyhlížím, kdy se zase rozjede.

Kde člověk hledá motivaci?
Motivace je v tom, že základem je vždy dobrá parta. V Typlýšovicích je a ještě pro mě jako bonus v tom, že když jsem s hráči, tak mě jakoby omlazují. Cítím se mezi nimi dobře. Každý rok jedeme na soustředění, které si všichni užijeme nejen sportovně, ale i společensky.

Na co budete jednou nejvíc vzpomínat až skončíte?
Vždy jsou nejlepší postupy nebo záchrany, do kterých dá člověk všechno. Úplně nejkrásnější byl moment, kdy jsem postoupil s ženami do první ligy a jezdili jsme na Spartu, Slavii a v té době jsem dostal nabídku dělat asistenta trenéra reprezentace do 18 let. Kvůli práci jsem ale odmítl. Pak jsem postoupil dvakrát s Divišovem. V Teplýšovicích jsem sedm let a tady je přístup přátelštější. Těžko se mi bude jednou opouštět.

Co si pak řeknete, až ukončíte trenérskou kariéru?
Je výhoda, jako v manželství. Když máte nový vztah, tak máte novou motivaci. Nemám rád stereotyp. Když máte něco nového, tak vás to zaujme a zase se v tom. Motivace přijde sama. Tady se kádr obměňuje a zase je to něco nového. K tomu se obmění i složení soutěže.

Kdy nastane chvíle, kdy odejdete?
Sám nevím. Myslel jsem, že už nastane a ještě se tak nestalo. Třeba až někdo přijde a řekne, že už tady nemám, co dělat či co dát. Někdy bývá, že toho dotyčného musí někdo na něco upozornit.

Jaká pro vás byla letošní sezona?
Věděl jsem, že sezona v Teplýšovicích bude náročná. Za poslední tři roky nám odešlo trio stabilních, kteří tvořili tým. Výměna generací a mladí kluci zkušenosti ještě nemají. Věděl jsem, že nás čeká těžká práce, protože v ostatních týmech bude zkušenost, která nám chybí.

Jak bylo, když jste se v jednu chvíli ocitli pod sestupovou čarou?
Dobře mi nebylo, ale pořád se musí věřit. Jsem optimista. Věřím, že se zachráníme.