Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Co vás jako národností Ukrajince dostalo do Čech?

Ekonomická situace na Ukrajině.

Jak dlouho už jste tady?

V Čechách jsem od roku 1996. Nejprve jsem byl devět let ve Vestci u Prahy. Potom jsem koupil parcelu v Kozmicích, v roce 2007 tam dostavil baráček a jsem tam dodnes.

Zažil jste někdy, že by vám někdo vyčítal, ať v práci nebo ve vypjatém fotbalovém zápase, že jste z Ukrajiny?

Stalo se, že mi nadávali na hřišti, když byli soupeři v emocích. Nebylo to ale tak hrozné, abych se urazil.

Na Ukrajině není situace růžová. Nechtěli vás, abyste narukoval na vojnu a bránil svou zem?

Na vojnu zvou jen mladé kluky, já jsme pro ně už starý.

Jste ve spojení s někým, máte informace, co se ve vaší zemi děje?

Ano, telefonuji si s hodně známými a samozřejmě i s rodiči.

To jste asi rád, že můžete být v klidu v Čechách?

Jsem rád, že jsem tady.

Už jste v České republice devatenáct let, počítáte, že se vrátíte s rodinou zpět na Ukrajinu?

Zatím ne.

Jaký je podle vás rozdíl žít na Ukrajině a v České republice?

V Čechách je klidný život. Na Ukrajině je válka a hrozný nepořádek v politické situaci.

Je vám už 53 let a stále hrajete fotbal za Ostředek. Jak se k vám spoluhráči chovají?

Sportování je mým koníčkem a fotbal mě baví. Kluci jsou na mě hodní.

Co říká tělo po fotbalovém zápase?

Cítím se unavený. Je to něco jiného než za mlada, ale na druhou stranu je příjemné zahrát si s mladými.

Ve IV. třídě nastupujete občas se svým synem. Jak je možné, že jste v zápise o utkání vedený počeštěným jménem Vasilij Kančij a 28 letý syn hraje pod jménem Rostyslav Kanchiy?

Stalo se to v roce 1996 při registraci do Mukařova, a tak to zůstalo až do dnešní doby.

Na Ukrajině jste hrát taky fotbal nebo jste se věnoval jinému sportu?

Byl jsem profesionální sportovec. Od mládí jsem se věnoval lyžím, byl jsem sdruženář v severské kombinaci, takže jsem skákal od 16 do 23 let z můstku na lyžích. Byl jsem i třikrát mistrem Ukrajiny. S družstvem jsem procestoval celý Sovětský svaz, do zahraničí mohlo jen deset vyvolených. V Užgorodu nebylo v říjnu hodně sněhu, a tak jsme až do prosince hodně cestovali. Zahájili jsme soustředění na Murmansku, potom jeli na Sibiř, na Ural a nakonec domů. Měsíc a půl jsme měli soustředění a další měsíc již závodili. Rodinu jsem tak viděl až na Nový rok a poté už jsme od ledna jezdili na závody na Ukrajině nebo po Bělorusku. Nejdelší moje cesta za sportem byla z Užgorodu na Sachalin, což je 9000 kilometrů a je tam devět hodin rozdílu v časovém pásmu.

Co jste dělal po skončení sportovní kariéry?

Pracoval jsem jako učitel tělovýchovy a do roku 1995 jsem byl trenérem fotbalu.

Co byste ještě chtěl ve svém životě, jak na sportovním, tak životním poli dokázat?

Chtěl bych, co nejvíc pracovat s mládeží a vychovat ze čtyř vnoučat další sportovce. Mám tak s kým pracovat.