Kliknutím zvětšíte
Nová fotbalová sezona je na startu. Vy jste coby profesionální trenér zatím na volné noze. Užíváte si volna nebo byste raději pracoval?
Užívám si především rodiny a snažím se být co nejvíce s nimi. Byl jsem s přestávkami necelé čtyři roky na Slovensku bez rodiny a proto jsem nyní rád za každou volnou chvilku doma. Během léta nedopadla nějaká jednání, kluby vzaly jiného kandidáta, a tak nyní čekám, co se naskytne. Samozřejmě bych moc rád už začal pracovat, trenérská práce mě neskutečně naplňuje a baví. Mohu v ní přenášet do praxe spousty poznatků ze zahraničních trenérských stáží a vnášet tam i svoje myšlenky, jak chci učit fotbal já.
Je za vámi nedávno povedené angažmá na Slovensku, s týmem Michalovců jste postoupil do první ligy a pak jste řádili i ve slovenském poháru v Popradu. Jak na to období vzpomínáte?
Na "slovenskou misi“ vzpomínám velice rád, v obou klubech se nám s mými kolegy povedly krásné chvíle a v obou případech to byly historické mezníky klubů. V Michalovcích se nám podařilo po sto deseti letech postoupit do první ligy a já si nesmírně vážím toho, že jsem byl první trenér, kterému se to tam povedlo, pracovalo se ve velice skromných podmínkách. Podařilo se nám sestavit kádr z mladých hráčů, kteří si krok po kroku plnili svůj sen. V Popradu jsme zase s druholigovým průměrným týmem postoupili přes tři ligové týmy až do semifinále slovenského poháru a to jsme všechny zápasy hráli venku. Takže v obou případech jsem si to slovenské angažmá užil a myslím na to jenom v dobrém. A to, že to má vždy zahraniční trenér trošku těžší než místní, tady říkat nemusím. Podívejte se, prosím, jak tady v Čechách lidé koukají na zahraniční trenéry. V každé zemi je to podobné. Musíte každý den všem dokazovat, že jste tam právem. Ale je potřeba se koukat zase dopředu, z minulosti se nedá žít (smích).
Máte za sebou také zahraniční stáže, byl jste v Realu Madrid nebo Valencii. Co taková stáž trenérovi dá?
V první řadě je strašně těžké dostat se do takových velkoklubů na trenérskou stáž. Bez dobrých kontaktů ve Španělsku bych se tam asi nikdy nepodíval. Takže velké poděkování patří hlavně lidem, kteří mi pomohli. Pro trenéra je to něco neuvěřitelného, můžete nasát atmosféru v těchto klubech, přiučit se něco nového a vzít si do praxe spoustu dobrých nápadů a hlavně rad od kolegů. Musím říci, že všude v těchto klubech jsem se setkal s velice pozitivní atmosférou a kdykoliv mě něco zajímalo, nebo jsem něco potřeboval, bylo mi s úsměvem vyhověno. V našich podmínkách je to někdy strašně těžké (smích). U nás jsou v klubech lidé třeba dvacet let, pracují ze setrvačnosti a myslí si, že mají jistou práci, když tam jsou tolik let. Potom se u nich objevuje malá produktivita práce a nechtějí se ani zlepšovat nebo zdokonalovat, jsou prostě rádi, že jim vždy patnáctého přijdou peníze na účet. Ale ne všichni jsou stejní. Proto se i jako český fotbal zlepšujeme pomalu. Chybí nám tady prostě více pozitivní energie a větší chuť se učit novým věcem.
Vaše trenérské začátky jsou spojené se spoluprací s Vlastimilem Petrželou. Byl to on, kdo vás přivedl do velkého fotbalu?
S Vlastimilem Petrželou jsem se poprvé setkal, když mě vzal k sobě do Zenitu Petrohrad na trenérskou stáž, v té době tam opravdu udělal veliký kus práce a všichni ho tam respektovali. Proto mě zajímalo, jakými tréninkovými metodami tam udělal takový velký úspěch. Vždyť jeden čas měl dokonce nabídku trénovat reprezentaci Ruska. Byla to taková moje první větší škola. Po mém působení ve Slovanu Liberec jsme se zase potkali a já dostal od něho nabídku v roce 2009, ať s ním jdu do Viktorie Žižkov, která zrovna ten rok spadla z první ligy. A tak jsem se na dva roky stal jeho spolupracovníkem. On mi nechával strašně moc prostoru na práci, vlastně celé tréninkové jednotky a standardní situace. Hodně dobrých věcí jsem se od něho naučil a vzal do života, ale ne všechno. Přece jenom každý z nás jsme jiná osobnost a jiná povaha, já jsem chtěl zase pracovat jako hlavní trenér, proto se naše cesty rozešly. Ale to je normální ve vývoji trenéra. Vděčím mu ale za hodně, naučil mě koukat se na některé věci trošku jinak.
Trénoval jste dospělé i ligové týmy mládeže. U které kategorie se cítíte líp?
Myslím si, že je velice důležité, když si začínající trenéři projdou všechny kategorie, naučit se postupnost, co se v jakém ročníku dělá. Já jsem měl tu možnost, že jsem od osmnácti let začal pracovat s přípravkou, postupně jsem se vzdělával a procházel všechny věkové kategorie až do první ligy mužů. Spousta nových trenérů, bývalých fotbalistů, si sundá kopačky, přestanou hrát ligu a myslí si, že se ze dne na den stanou ligovými trenéry! Dobrým trenérem se učíte celý život, stále se vzdělávat a snažit se o něco nového, čím můžete překvapit soupeře. Jelikož se s menšími pauzami už více než deset roků věnuji dospělé kategorii, cítím se tam nejlépe a rád bych v této kategorii pokračoval. Ale nikdy neříkej nikdy, tak uvidím, co nejbližší doba přinese.
Sledujete neustále dění v českém fotbale? Jezdíte třeba na ligové zápasy?
Samozřejmě. To, že nemám momentálně trenérské angažmá, neznamená, že sedím doma. Právě naopak, v této době se snažím co nejvíce se vzdělávat, jezdím na různá školení, vstřebávám nové tréninkové metody, mentální trénink, přednášky psychologie, trenérské stáže, atd. A také nejvíce navštěvuji fotbalové zápasy od U19 až po první ligu. Sleduji nové mladé hráče a celkově týmy, jak se prezentují, jakou hrou. Tím že jsem působil i na Slovensku delší dobu, jezdím i tam. Stále se musíme učit. Jakmile se zastavíte a myslíte si, že už víte vše, je to váš konec. A tímto směrem já nechci jít.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
