Tomáš Neumann byl kdysi skutečně výborným hráčem. Od šesti roků kopal za Spartu, nakoukl i do jejího áčka. Je ze Suchdola, a tak poté nastupoval za blízkou divizní Aritmu Praha a zamiloval se také do futsalu. Vše zhatilo vážné zranění, po němž už v kariéře pokračovat nemohl. Navíc studoval vysokou školu a poté podnikal v oboru hraček, kde zastupoval několik zahraničních značek a také vlastnil síť obchodů zabývající se módou pro teenagery.
Na trenérské sesli je úspěšný ve futsalu, kde se v roce 2003 stal koučem nově založené reprezentační jednadvacítky a poté v roce 2005 vystřídal Michala Stříže i u A týmu mužů a vede ho dodnes. V posledních letech rozšířil obzor a začal se kromě futsalu zajímat také o fotbal, kde kývl na nabídku zástupců (F)evoluce a kandidoval úspěšně na post předsedy SKFS a později byl zvolen rovněž do výkonného výboru FAČR.
Za největší úspěch trenérské kariéry považuje bronzovou medaili futsalistů z ME 2010 v Maďarsku a finále Kontinentálního poháru v Kuvajtu, v němž Češi podlehli budoucímu mistru světa z Argentiny. Tehdy za sebou nechali jiné giganty – úřadující šampiony světa a Evropy Brazílii a Itálii. Skvělé podle něj byly také všechny boje o postup na vrcholné akce, protože přinesly obvykle nervydrásající a pro diváky poutavé bitvy.
A teď jste poutavě zvládli další důležitý zápas v Bosně a jste v baráži o postup na MS, je to úleva?
Spokojeni sice jsme, ale čeká nás ještě baráž s Litvou. Což na papíře nevypadá špatně, ale je to účastník posledního mistrovství světa a teď vyřadil silné Bělorusko. Měli ve skupině ještě Portugalce a i s nimi hráli výborné zápasy. A co víc, angažovali chorvatského trenéra, který náš tým moc dobře zná. Bude to hodně těžká baráž a pokud chceme uspět, musíme minimálně zopakovat výkon z Bosny.
Pro český futsal je postup na závěrečný turnaj mistrovství světa asi zásadní, že?
Nám se od roku 2003 daří postupovat na téměř všechny šampionáty, světové i evropské. A je to velká věc, pro mladé hráče, pro fanoušky. Jste v televizi, což přináší popularizaci. Takže pro český futsal je postup opravdu stěžejní, ale musím říci, že rok od roku těžší a těžší. Pro ukázku: dnes hraje kvalifikaci 52 evropských celků a postoupí jich pouze sedm.
Navíc řada hlavně postsovětských států má v kádru naturalizované cizince, to podle mne futsalu moc neprospívá, co vy na to?
Souhlasím, prakticky ve všech výběrech východních států je nějaký ten Brazilec, někdy čtyři až šest, a je pak těžké proti nim hrát, protože ohromně výkonnostně vylétnou. My i další země na to sice upozorňujeme už patnáct let, ale co naděláte, když vláda té které země udělí někomu občanství? FIFA ani UEFA s tím nehne.
Přejdu k vašim fotbalovým funkcím, pro mnohé bylo totiž překvapením, že právě Tomáš Neumann známý z futsalu usiluje o pozici šéfa Středočeského fotbalového svazu. Co nebo kdo vás k téhle myšlence přivedlo?
Přiznám se, že do fotbalu jsem jít roky vůbec nechtěl. Ale po zatčení Romana Berbra mne oslovili Tonda Barák s Ondrou Lípou, zda bych jim nepomohl oslovit lidi na vesnicích a okresech s tím, že dělat fotbal férově má ještě smysl. Na podzim 2020 jsme tedy začali objíždět kluby a ptali se na nejnižších místech, jestli jim ještě záleží na tom, aby byl fotbal společenskou událostí. Lidé jakoby se na začátku báli, ale postupně přestávali.
Ve volbách do okresů jste nakonec uspěli, byť ne zcela všude, každopádně krajské volby jste vyhráli a vy jste se stal předsedou…
Jak jsme začali měnit okresy, tak jsme začali měnit i kraje. Bylo nám jasné, že do středních Čech musíme vybrat silného kandidáta. Chtěli jsme Tondu Baráka, ale on se v manažerské roli necítil. Chtěl zůstat na hřišti. Pak padla volba na mě. Měl jsem jednu podmínku, kterou jsem i říkal v mém proslovu na valné hromadě. Chtěl jsem pracovat s kvalitním týmem. Podařilo se nám sestavit tým lidí, kteří mají zkušenosti z velkých firem a ty se vždy hodí. Takto i nadále v SKFS pracujeme. Týmově. Uspěli jsme touhou po změnách k lepšímu, ale samozřejmě víme, že to nejde mávnutím kouzelným proutkem. Za dva roky je však za námi vidět kus práce, fotbal je teď u nás v kraji kultivovanější a modernější. Věci, které máme před sebou, ho mohou ještě víc posunout.
Na co jste nejvíc pyšný za ty dva roky?
Znovu zopakuji: na celkový obraz fotbalu. Dříve se často rozhodovalo mimo hřiště než na hřišti a to si myslím, že se změnilo nejvíc. Co se lepší, ale kde musíme přidat, jsou peníze, které vždy zajímají každého a všem chybí. V loňském roce jsme mohli přerozdělit milion korun mezi kluby a 600 tisíc mezi okresní fotbalové svazy ve Středočeském kraji. Co trápí nejen nás v kraji, je infrastruktura. Je málo hřišť s umělou travou a také nejsou trenéři k dětem ani rozhodčí. Třeba u nich se nám však povedlo postavit jejich Středočeskou regionální akademii a dnes máme podle mne v rámci ČR nejlepší sudí – co se znalostí týče. Také jich nejvíce posouváme do českých soutěží. Naše komise rozhodčích v tom odvádí velice dobrou práci.
Co mládež, tam se daří konkurovat ostatním krajům?
Máme úspěchy s krajskými výběry. Sedmnáctka ovládla Šuralův memoriál, byli jsme druzí na olympiádě dětí a mládeže v Olomouci, hráli jsme finále Regions Cupu a úspěšné byly také dívčí okresní výběry z Kolína a Nymburka na velkých turnajích. Bohužel teď hledáme náhradu za Tondu Baráka, který ze zdravotních důvodů na podzim skončil.
Úspěchy výběrů jsou důležité, ale na nejnižší úrovni je podle mnohých situace v českém fotbale u mládeže kritická, zejména po skončení žákovské kategorie. Dá se s tím něco kloudného dělat?
Problém není ani tak v členské základně, která fotbalu neustále přibývá. Velký odpad je však v dorosteneckém věku, při přechodu ze žáků. Děti jdou studovat z vesnic do měst a tam nám ubývá až 67 procent hráčů, což je hodně. Nicméně tohle je podobné také v okolních zemích, je to vývojem společnosti. Fotbalová asociace to však vnímá a snaží se pro to něco udělat. Pro rizikovou věkovou skupinu uspořádala zmíněný Šural Cup, my ve středních Čechách jsme zase vyčlenili finance na krajské výběry, které se nescházejí jen na zápasy, ale i společné tréninky. Začínali jsme s deseti dětmi a dnes jich chodí třeba čtyřicet. Zásadní je ale to, aby hráči měli lásku k fotbalu, aby ho hráli pro zábavu i zdraví. K tomu se musí dobrý projekt vymyslet.
V zimní pauze jste objížděl všechny středočeské okresy a vedení tamních svazů. Brali vás tam lidé?
Měl jsem z toho velmi dobrý pocit. Co bylo zajímavé, že se často ani všichni předsedové klubů úplně neznali. Nějaké skupiny ano, ale ne všechny. Každopádně jsem vysledoval, že všude jsou schopní lidé, u nichž jsem přesvědčen, že fotbal dokáží někam posouvat.
Měli někteří konkrétní nápady, jak fotbal posunout?
Na okresech mají lidé úplně jiné potřeby než řeší asociace, proto jsou náhledy na fotbal různé. Pro ně je důležité, aby měli kde hrát, aby jim měl kdo zápasy rozhodovat, a pak je trápí nedostatek trenérů. Hlavně těch kvalitních u mládeže, kde jsou často rodiče. Když jsme před časem přišli na Krajský úřad prezentovat SKFS, tak se mě ptali, kolik potřebuji peněz. A já na to, že to není o penězích, ale o tom, že tady existuje největší sportovní spolek ve Středočeském kraji, má 65 tisíc členů, a jdeme se představit – děláme tohle, tohle a tohle. A jestli vám přijde něco z toho smysluplného, tak to podpořte. Konkrétně jde o to, že i u jiných sportů trénují děti odborníci. Nedovedu si představit, že dáte své dítě třeba na lyžování, kde ho bude trénovat průměrný lyžař, nebo na plavání, kde se trenér udrží sotva na vodě….
Děti a jejich podpora ve sportu jsou vůbec tak trochu Pandořina skříňka tohoto státu, otevře ji někdo?
Já myslím, že bude muset. Je to skutečně závažný problém, který by mělo vedení státu řešit. Vezměte si, kolik dětí je dneska nemocných obezitou. Sedmnáct procent! Před deseti lety jich bylo o deseti procent méně. Navíc říkám jen počty dětí, které se s tímto problémem léčí. Máme třetí nejobéznější společnost v Evropě. A to se bavíme jen o obezitě. Dnes je ve světě z celkové populace dvacet procent dětí. V budoucnu je to ale sto procent naší dospělé populace! Kdo bude dělat na důchody? Odpověď asi znáte…
Takže fotbal může být lékem pro společnost?
Přesně tak! Ale není to jen fotbal. Je to sport a pohyb.
Co aktuálně rezonuje fotbalovým podhoubím, to je uvažovaná reorganizace. Vás ve středních Čechách by asi bolela nejvíc ze všech, alespoň většina lidí, s nimiž mluvím, to tvrdí. Pro malé kraje budiž, ale pro ten největší?
Podle mne změna přijít musí, ale je nutné, aby se to dobře diskutovalo odspoda, nesmí to rozhodnout někdo nahoře od stolu. Je nutná taková analýza, která fotbalu skutečně pomůže. Kde chceme kvalitu a kde kvantitu. Nejde přece srovnávat náš kraj, kde naplníme všechna patra dospělých soutěží, a třeba Karlovarský, kde je okresů i mužstev podstatně méně.
Jste přece členem výkonného výboru, můžete rozhodnutí FAČR ovlivnit…
Mohu, ale jsem jedna dvanáctina (úsměv). Snažím se, ale musíme o tom mluvit. Čeká nás zasedání regionální komise fotbalu, tak uvidíme, co přinese. Každopádně co jsem mluvil s předsedy našich okresů, pro ně je to neakceptovatelné.
Na závěr se zeptám, co popřejete středočeskému fotbalu do jara 2023?
Popřeju všem zejména to, aby klesla agresivita na hřištích i kolem nich. Už jsem na to apeloval na podzim a musím znovu, protože jsme si právě přečetl, že v Karlovarském kraji držel vedoucí mužstva rozhodčího pod krkem. Já bych chtěl, aby všichni kolem té naší hry pochopili, že jde pořád jen o fotbal. O radost ze hry. Moje heslo je: Udělejme si to hezké. To bych si přál, stejně jako to, aby zápasy probíhaly fair-play, po nich si všichni podali ruce a šli třeba na pivo, protože fotbal je společenská událost a měli bychom to tak brát.
