Proč jste se rozhodl skončil v Benešově?

Hlavně kvůli rodině. Mám dvě děti a dětství většího kluka Pavlíka mi profrčelo okolo hlavy a než jsem se stačil rozkoukat, tak mu byli tři roky. Když jsme čekali druhého Vojtu, tak jsem si říkal, že s tím něco musím udělat, abych měl na kluky čas. Za chvíli začnou mít koníčky a chci je podporovat ve sportech, které doufám budou dělat. Navíc jsem byl dlouho v Benešově, skoro šestnáct let, tak jsem již chtěl trochu změnit prostředí.

Není v 31 letech škoda skončit v brance třetiligového celku, když jste zdravotně v pořádku. Vždyť gólmani zrají déle?

Nechci úplně zabít fotbal. Něco je v jednání, ale zatím se vracím do mateřského klubu Počepic a co bude dál, se uvidí po zimní přípravě. Chci, aby to bylo dobře pro všechny. Musím mít čas na práci, na rodinu, aby to fungovalo doma a ještě se mohl naplno věnovat fotbalu.

Určitě by byla škoda jít hned z ČFL do nějaké nízké soutěže. Jaký si dáváte limit?

V Počepicích hrají o postup do Okresního přeboru, ale zase si myslím, že můžu své kvality a zkušenosti prodat někde ve vyšší soutěži. Potřebuju skloubit hraní fotbalu na určité úrovni a fungování v rodině. Limitem je krajský přebor, divize je již časově náročná. V Benešově se v ČFL začalo trénovat čtyřikrát v týdnu a já sotva stíhal dvakrát. Jsem člověk, který vše dělá naplno a nerad něco ojebává nebo zameškává tréninky. Takže budu radši v nižší soutěži stíhat dva nebo tři tréninky a dělat to naplno. Prostě tak, aby jsem časově stíhal rodinu a fotbal. Pokud by byl člověk bezdětný, tak je to o něčem jiném.

Nejblíž bydlišti máte v krajském přeboru Sedlčany. To by mohl být ten správný klub. Soutěž dobrá, blízko domova i práce. Co vy na to?

Máte pravdu, ty jsou asi největší aspirant na mé další působení ve fotbale.

Je víc klubů, co vám hodilo laso?

Z krajského přeboru do nižších soutěží mám z okolí nějaké nabídky.

Nemůže se tedy stát situace, že Pavel Capouch dopadne jako další ikona klubu Roman Křivohlavý, s nímž se klub rozloučil a za půl roku se zase vrátil do Benešova, kde odehrál ještě půl roku v divizi?

Na 99,9 procent jsem rozhodnutý, že se nevrátím.

Na léta v Benešově ale asi budete určitě vzpomínat v dobrém…

Určitě. Jinak než kladně se to hodnotit nedá. V dorostu jsem si zahrál celostátní ligu a s chlapama krajský přebor, divizi a nakonec i ČFL. Procestoval jsem s fotbalem skoro celou republiku. Prošla okolo mě spousta hráčů, poznal jsem spousty lidí, fotbal si zahrál dobrý, parta byla vždycky suprová, takže si na Benešov nemůžu stěžovat. Pokud by něco bylo špatně, tak tam asi nevydržím patnáct let.

Jaký byl pro vás poslední zápas s Chomutovem?

Emoce byly hlavně před zápasem, kdy mi kluci předávali dar a bylo focení, tak mě to docela dostávalo. Bylo to hezký, asi jsem v Benešově odvedl nějakou práci, když se kluci se mnou rozloučili takovým stylem. O zápase to všechno ze mě spadlo a nervozita nebyla. Už mě to v těchto letech nějak nebere a neprožívám to tolik, jako, když jsem byl mladší. Fotbal řeším, když vezmu za kliku u kabiny a končí to zase, když dorazím domu, kde se věnuji rodině a mám čistou hlavu.

Poslední zápas jsme odchytal s nulou a vyhráli jste 2:0. To byl určitě příjemný bonus na závěr benešovské kariéry…

To bylo super a naštěstí jsem neměl moc práce, kluci dobře bránili a byla pohoda.

No, pohoda. V 53. minutě Vás nakopl nešetrně na zemi chomutovský Doksanský. Co se stalo?

Propadnul míč, já po něm skončil a protihráč mě z otočky kopl do ruky, až mi protrhnul rukavici. Měl jsem asi dvě vteřiny míč pod rukou, schovaný a on do mě nesmyslně zajel. Za palcem mám ruku nateklou, bouli a pořádně to bolí, je asi pohmožděná kůstka.

Následně na hřišti vzplály vášně. Spoluhráči vás chránili, chtěli si to s protihráčem vyřídit a byla blízko inzultace. Nakonec to rozhodčí vyřešil třemi žlutými kartami, dvě po hosty a jednu pro vašeho spoluhráče Žáka…

To už jsem neviděl, protože jsem ležel na zemi. Slyšel jsem od kluků, že Žakys chytil strašnýho nerváčka, držel někoho pod krkem a měl napřažíno, naštěstí neudeřil. (směje se). Nedivím se, že se kluci tak zachovali, když se něco stane, tak se navzájem bráníme, vždyť je to týmová hra.

Na závěrečné jste určitě zranění pořádně zachladil, aby se utlumila bolest…

Samozřejmě. Půlku sezony jsme zapili a ruku zachladili, popovídalo se, a tak rozlučka dopadla dobře.

Jak jste brali, že jste farmou Dukly Praha a vy, že jste se od poloviny podzimu začal střídat v brance s Tetourem?

Proti klukům z Dukly jsme nic neměli a zapadli do kolektivu. Pro žádného gólmana sice není dobrý, když nechytá pravidelně, ale bral jsem to, že se musíme střídat po dvou zápasech.

Už jste úplně skončil v Benešově nebo ještě dojedete zbylé tréninky?

Tréninky do konce roku dojedu, pak si s vedením sedneme a dáme dohromady můj odchod.

Byla pro vás ČFL nejvyšší soutěží v kariéře?

V mužích ano, v dorostu jsem hrál celostátní ligu.

Byl jste tedy rád, že Benešov před sezonou postoupil do ČFL a mohl jste si jí vyzkoušet?

Určitě. Už jsem chtěl skončit v létě, když se postupovalo z divize. Jenže mě na jaře přepadnul slepák a byl jsem do konce sezony dva měsíce mimo. Bylo by tak divný, takhle končit. Manželka mi řekla, zkus ještě půl roku třetí ligu a v zimě se rozhodne, co bude dál. Jsem rád, že jsem si to zachytal. Manželce tak musím poděkovat, že mě k tomu dokopala, zkusil jsem si to a zjistil, že na třetí ligu mám. Benešovu soutěž sluší, ale lidi si budou muset zvyknout na jiného gólmana.