Povedl se vám se Struhařovem husarský kousek, když jste nastřílel, při výhře 5:2, mezi 18. – 80. minutou, všech pět gólů Kondrace. Jste kanonýr, ale povedlo se vám v kariéře už něco podobného?
V soutěžním zápase je to pro mě premiéra. Jak se říká, je to jednou za život. Škoda, že už to mám za sebou. Pokud bych ale byl kanonýrem, jak mě nazýváte, nemuselo se to přihodit až nyní, protože do šancí se dostávám celkem pravidelně a to bych ale zřejmě nehrál za Kondrac. Moje dlouhodobá (ne)produktivita tedy odpovídá úrovni soutěže, kterou v Kondraci hrajeme. (směje se)
Napodobil jste sparťana Davida Lafatu, který vsítil v posledním kole do sítě Jihlavy také všech pět gólů. Prý jste jeho obdivovatel?
Už nejsem ve věku, že bych měl fotbalové vzory a byt vylepený plakáty. Idolem pro mě byl vždycky Christo Stoichkov, ale David Lafata má také jednoznačně moje sympatie. I přesto, že mám dvě dcery, tak se u nás o Lafatovi zpívají písničky i pár samolepek na nábytku by se našlo. Jako Sparťan ho nemohu nemilovat. (směje se)
Lafata vstřelil všech pět branek různým způsobem, jak jste na tom byl vy, a která byla nejhezčí?
U prvních dvou gólů se jednalo o klasické dorážky – šmudly, o kterých prostě víte, že vám ten den někdo přeje. Když jsme hráli na podzim ve Struhařově, brankář Pessr mě několikrát vychytal v mnohem větších šancích. Další tři branky byly pro mě, myslím, typické. Celou kariéru rád přehazuji gólmany, proto mě potěšil nejvíc poslední zásah, kdy náš brankář Pavel Kňazík výkopem překonal všechny obránce a já pak jedním dotekem Pavla Pessra.
S Kondrací nemáte osud ve svých rukou. Asi řeknete, že se bude bít do poslední chvíle, ale je záchrana vůbec reálná?
Vítězstvím jsme se dostali Struhařovu na dostřel, ale víme, že bude velmi těžké skončit v tabulce před nimi. Nikdo nechce spadnout, i v tomto případě by to pro mě byla premiéra, o kterou ale nestojím. Je mi z toho smutno, ale situaci, ve které se nyní nacházíme, považuji za logické vyústění dlouholetých kondrackých bolestí – soustavného netrénování a pouze ojedinělého doplňování kádru.
Ani nový trenér Václav Skiba mužstvo v zimě nenastartoval. Proč?
I já jsem věřil, že se díky nadšení Vency Skiby a jeho propracovaným tréninkům výrazně zvýší docházka, ale nestalo se tak. Scházíme se ve stále stejném počtu i složení. Otázkou pak zůstává, zda má v tomto rozpoložení smysl B třídu hrát. Určitě tomu nepomáhá ani situace, v níž je naše béčko, kdy s námi také trénují pravidelně jen tři hráči. To je žalostně málo a na výkonech obou našich mančaftů se to zcela logicky čím dál více projevuje. Nadšení stárnoucích tahounů a hecířů s porážkami upadá a příliv nové mladé energie a zájmu o fotbal zcela chybí.
Ani jako kapitán jste s tím nic neudělal…
Často si kladu otázku, zda s tím jako kapitán týmu mohu něco dělat. Kromě toho, že se snažím jít příkladem v celkovém přístupu ke sportu, jsem na nic světoborného nepřišel. Můžu jen poděkovat milovníkům fotbalu, jako jsou Michal Kubín, Pepa Linhart, Pavel Kňazík, Pavel Budil, Venca Skiba…, že mají ve svém věku stále dostatek elánu a týden co týden nazouvají kopačky, aby pomohli kondrackému fotbalu. Stejně tak patří dík Jirkům Janoušům, co v Kondraci dokázali. Vzhledem k velikosti obce a chybějící fotbalové mládeži považuji dlouholeté působení Kondrace v B třídě za zázrak.
