V brněnské šatně znáte některé bývalé spoluhráče ze Slavie, Bohemians 1905 nebo Karviné. Jaké bylo seznámení pro nového gólmana?
Všechno je u nás stejné jako u hráčů. Tým je v pohodě, kabina v klidu. Myslím si o sobě, že jsem neměl žádný problém s nikým, takže vše je fakt v pohodě.

Pomáhá vám, že jste nekonfliktní typ?
Nevím, zda je dobře, nebo špatně, že jsem nekonfliktní, zvlášť u gólmana. Ale vždycky, když se někdo chtěl prát, radši jsem odešel. Spíš si o tom promluvím a vykecám se, než bych hledat konflikt a pral se.

Milan Hnilička, předseda Národní sportovní agentury.
Legenda Meixner nebo Kašpárková odpovídají: Má Hnilička zůstat v čele agentury?

Myslíte si, že u gólmana to není tak vítaná vlastnost?
V bráně je to někdy složité. Člověk má rád lidi v kabině a někdy je potřeba zvýšit hlas. Správný gólman podle mě musí vědět, kdy ho zvýšit. Lepší je to jen někdy, hulákat jako poplašnák není dobré. Ovšem ve správný okamžik něco zakřičet, to už dává smysl.

Ovšem do soubojů musí chodit tvrdě i bezkonfliktní gólman…
Jasně, důrazný ve vápně, to je něco jiného. Když se gólman rozjede, někdy se pak lámou kosti. (úsměv) To je samozřejmě nadsázka. Povaha se tady už tak neřeší. Miluju fotbal, ale takové věci k brankáři patří. Musí tam vletět, i když ví předem, že to bude bolet.

V Žalgirisu Vilnius jste skončil, i když jste pomohl k titulu. Byla to složitá doba?
Musím přiznat, že ve Vilniusu jsem byl happy. Vyhráli jsme, celý rok jsme dřeli jako koně. S covidem byla sezona taková divoká, netrénovalo se, pak trénovalo, ale přijel jsem nadšený. Čekal jsem prodloužení smlouvy, další rok jsme měli hrát kvalifikaci o Ligu mistrů, bohužel se stalo něco jiného. Nevyšlo to a vrátil jsem se zpátky. Čekal jsem na angažmá, pro nikoho není nic příjemného, když něco hledá.

Rád jste tedy přijal nabídku Zbrojovky?
Měl jsem nějaká lasa zvenku, ale furt to bylo čekání, což nechcete. Dva měsíce jsem čekal, člověk je furt doma, chvilku je to fajn, jenže po nějaké době to začne štvát. Zvlášť když se kouká na fotbaly, že se všude hraje, trénuje a vy nemůžete. Chcete, ale nemáte kde. Bylo to složitější období, takové smutné, proto jsem byl rád, že se ozval Tomáš Požár (sportovní manažer Zbrojovky – pozn. red.) a můžu být tady.

Kometa hostila v dohrávce prvního kola Třinec.
Bolavá prohra Komety. Není to normální, rozčílil trest Vejmelku

Předpokládám, že věříte v záchranu Zbrojovky v nejvyšší soutěži…
Hodně lidí mi říkalo, že to je sebevražda, jestli si troufnu, tak jsem blázen. Jenže lidi říkají spoustu věcí, na to nekoukám. Věděl jsem, že jdu tam, kde znám hodně lidi včetně Tomáše Požára, který mě vytáhl ze Slavie do Bohemky, když jsem měl po operaci ramena. Na nějaké lidi se můžu spolehnout a vím, že bude fungovat, co se nastaví. Neřeším, když někdo mluví o bláznovství, to je mi celkem jedno. Pořád zbývá hodně kol a hodně bodů.

Pomáhá vám vaše povaha, když si uvědomíte, že vás se Zbrojovkou opět čeká boj o záchranu?
Znám to už z dřívějška, bohužel mě to provází. Skoro vždycky jsem hrál o záchranu. Říkám si, že bych rád hrál někdy ve středu tabulky, ale tak to je. Koncentruju se na každý zápas, jestli se hraje nahoře nebo dole, je stejně důležité, aby gólman chytal a podržel mančaft. Jsem na to zvyklý, nerozhází mě, že se hraje najednou o všechno. Vlezu do brány a celý život to mám postavené tak, že jsem klidnější, než abych řval nesmysly a moje zákroky byly vidět na kameru, na to jsem nikdy nebyl. Snažím se pomáhat, jak to jde. V cizině jsem se naučil, že je hloupost nadávat, lepší je podpořit, to fakt funguje.

Jak se vám líbilo v Litvě?
Z fotbalového hlediska to bylo strašně super, v kabině jsem zažil diametrální rozdíl. Když jsem šel odsud, znal jsem českou ligu, kde se dělají skupiny v týmu, jak se hraje o záchranu, začnou se řešit různé věci. V Litvě jsme samozřejmě hráli nahoře, což je trochu jiné, když bojujete o první nebo druhý flek, ale kabina žila spolu, bylo to něco úplně jiného než u nás. Je jedno, zda tam je Maďar, Chorvat, Litevec, Čech, každý bral, že jsme tým a na tom jsme stavěli. Sedl jsem si s trenérem gólmanů, s nímž jsme hodně komunikovali, byť moje angličtina nebyla skvělá, ale snažili jsme se. Vyhráli jsme ligu, o to nám šlo celý rok.

Jaká je Litva mimo fotbal?
Je to nádherná země, taky strašný rozdíl oproti nám. Tady máme české rybníky, všude kolem zablácené, tam vyjedete deset kilometrů za Vilnius, kde jsou blankytně modrá jezera. Je to neskutečné, jiný svět. Lidé jsou taky jiná nátura. Člověk je zvyklý na Čechy, přijede do Litvy, kde jsou něj hodní, a jak jede přes hranice zpátky, narazí hned na první benzinku, kde je fronta, strkanice lidí, kteří si nadávají a jsou negativní. Jak si to každý zařídí, tak to má, ale nátura je jiná.

Martin Berkovec pózuje s dresem Zbrojovky Brno.
Zbrojovka získala posilu do branky, přichází český i litevský šampion Berkovec

Pokračoval byste tam, kdyby vám klub prodloužil smlouvu?
Dokázal bych si to představit, ale nedopadlo to a svět se nezboří. Furt jsme nevěděli, jestli budeme prodlužovat, nebo ne, pořád jsem byl na čekané. Když se neuspěje, člověk pochopí, že to nevyšlo, ale nám vyšlo všechno, zadařilo se, takže je pak smutný, že tam něco dělal, chtěl pokračovat a nabídka nepřišla. Jenže s cizinou bývá spojené, že přijde někdo jiný, třeba sponzor, je to složité.

Zažila jste v Litvě jiná opatření proti šíření koronaviru než v České republice?
Dozvídali jsme se informace ze zpráv, měli jsme konverzaci s klukama, ale někdy jsme vůbec nevěděli, co se děje. Vykoukli jsme z okna a najednou tam lidi měli roušky, přišli jsme na to takhle sami. Ovšem když se něco řeklo, pravidla se tam fakt dodržovala, lidé jsou hodně striktní. Roušky dávali zadarmo v nákupákách. Litva je trochu někde jinde, lidé si tam podle mě zdraví váží víc. Potom člověk přijede u nás vlakem na hlavák, kde je třicet lidí bez roušek a baví se spolu. Češi jsou takoví neponaučitelní. V Litvě se vše dodržovalo, asi proto tam nemají tolik případu nákazy.