Škoda starší stále hraje. Kterému ze synů bude fandit ve vzájemném utkání?

Udržovat se nějak speciálně prý ani nepotřebuje. „Skoro netrénuji, ale na zápas se vždy dokážu nějak připravit. Ale už je to náročné,“ přiznává. S fyzičkou mu pomáhá i práce. „I když už nedělám tak náročnou jako dřív, tak rukama dělám částečně i nadále. Fyzicky na tom nejsem až tak hrozně. Když je čas, nálada a nic mě nebolí, tak se s nimi proběhnu, to je celé,“ vykládá.

Tři podzimní starty v boji o mistrovské body dává částečně na vrub i nedostatku hráčů. „Když přijdou mladší, tak se tam nechci cpát. Teď po covidu je to ale s docházkou horší, a když nás bylo málo, šel jsem, dokonce jsem i poločas chytal,“ chlubí se s pozicí na hřišti, která by mu dříve byla zcela cizí.

Potkat se v klubu s bráchou? To spíš v reprezentaci, tvrdí žižkovský Gabriel

Jak to v případě útočníků často bývá, s přibývajícími roky putují sestavou stále více k vlastní bráně. Platilo to i o odchovanci trutnovské kopané, kterého si trenér Škorpil ještě coby dorostence vytáhl do Hradce Králové. Přes vojákování v tehdy třetiligovém Žatci se pak dostal do Bohemky, kde pod koučem Pospíchalem prožil nejlepší část své kariéry.

Následovaly štace v tenkrát ještě velebených druholigových Slušovicích a Brandýse, tam pod začínajícím manažerem Horníkem. „Pak jsem šel na rok do Rakouska, ale kluci už byli ve věku, kdy potřebovali trochu potrénovat. Našel jsem si práci a začal hrát přebor na ČAFCe,“ přibližuje období, kdy vlastní kariéru svým způsobem zabalil a věnoval se dětem.

Zahrál si s legendárním Kvašňákem. Šolc má schované památeční trenýrky

Rozhodně ale nešlápl vedle. Z obou kluků se povedlo vychovat prvoligové hráče, obávané útočníky. Už za necelý měsíc by se měli postavit proti sobě jako soupeři. Komu bude fandit Škoda starší? „Milan si svou část slávy užil a zapsal se nesmrtelně, takže člověk fandí spíše tomu mladšímu. V případě Boleslavi a Budějovic fandím oběma mančaftům. Kdyby to skončilo plichtou a oba dali hattrick, tak se člověk nezlobí,“ vyhlíží bratrský souboj.

A jak dlouho by ještě chtěl hrát? „Nejde ani o chuť. I když jsem žádné vážně zranění neměl, tak mám problémy s kotníky. Nosím už asi deset let ortézy. Po odehraném zápase chodím jako kačer. Neupínám se k tomu. Na hřišti už to samozřejmě není takové, jako když jsem hrál třeba ještě v přeboru. Je jasné, že už tým nemohu táhnout,“ dodává Milan Škoda.