Představte nám váš klub.

Náš klub se jmenuje TJ Sokol Přestavlky a byl založen už v roce 1933 kde jinde, než, v naší milované místní hospodě u Lapků. Celou jeho historii ho provází silná fanouškovská i hráčská základna, takže vždy bylo pro každého Přestavlčáka velkou ctí, když mohl reprezentovat rodnou vísku. Myslím, že se to dostalo až na hranici místního náboženství

Jaká je situace ve vašem klubu s mládežnickými týmy? Kolik u vás sportuje dětí? V jakých kategoriích? Využíváte institutu spojených družstev?

V současné době vedeme výchovu mládeže společně s kolegy z klubu Slavoj Čerčany a dochází k nám snad až okolo padesáti dětí v kategoriích přípravky, starší přípravky a mladších žáků. Bez spolupráce se Slavojem a zejména s pane Dvořákem, který se věnuje přípravce, bychom se těžko mohli v posledních pár letech smysluplně věnovat výchově mladých talentů.

Pandemie koronaviru dvakrát zastavila konání sportovních profesionálních i amatérských soutěží. Omezila také tréninkový proces, především u mládežnických týmů a hráčů. Jaký byl váš recept, aby svěřenci zůstali v uplynulých měsících aktivní? Byli jste s nimi v uplynulých měsících v kontaktu?

Přiznám se, že co se týče kontaktu s hráči během pandemie, nebo nějakých nabídek na alternativní způsob trénovaní, jsme byli v tomto ohledu spíše neaktivní. Zhruba na začátku této krize se po dlouhých letech začal kompletně přebudovávat areál našeho sportoviště v Přestavlkách, a to výrazně zkomplikovalo naše možnosti na trénování. Vstříc nám vyšel opět Slavoj Čerčany, u nichž v současné době hrajeme i trénujeme na tréninkovém plácku zvaném „česnek“. No, a když se vrátím zpět do krize covidu, kdy byla společnost uvězněna doma a názorově rozdělena vzhledem k vážnosti celé situace, těžko se nám plánovaly tréninky na „ne-domácí“ půdě, kam ještě bylo odevšad vidět. Bylo na to spousta názorů, ale copak jsme mohli riskovat zdraví nás všech, nebo riskovat, že nás někdo nahlásí za nedodržování vládních nařízení? Rozum zvítězil, srdce ustoupilo… Naše komunikace byla tedy omezena na skupinové zprávy v naší společné WhatsApp skupině.

Podepsaly se uplynulé měsíce nucené izolace negativně na fyzické kondici Vašich svěřenců a návycích pro týmovou hru?

My jsme, při všech již zmíněných problémech, začali trénovat defacto až když to opravdu legálně šlo. Tu dobu jsem osobně vnímal tak, že děcka stejně už tak dva nebo tři měsíce řádila venku. Jednak si myslím, že už je doma rodiče nemohli vystát a také se začalo všechno postupně uvolňovat. Přesto, jsem si stejně myslel, že na tom budou kluci fyzicky hůř a že uvidím bývalé hubeňoury s druhou bradou a upnutějším dresem, ale zaplaťpánbůh, neměl jsem pravdu. Nakonec se ukázalo, že největší přírůstky na váze zaznamenali trenéři, bohužel se mnou v čele. Každopádně, i když se nám děti nevrátily tak kulaté, jak jsem třeba já čekal, tak nemůžu říci, že by nešly za tu dlouhou pauzu fyzicky dolů a nyní musíme na fyzické kondici více pracovat. Hrát fotbal děti určitě nezapomněly a jsem moc rád, když u nich vidím ten veliký zápal pro hru, který jim byl takovou dobu odepřen. Avšak, co se týče návyků a tréninkového režimu, při prvních setkáních jsem si připadal spíše jako krotitel divoké zvěře než jako trenér, ale nyní už je to zase v normálu.

Jaké je vlastně u vás skóre těch, kteří se již k fotbalu nevrátili, například v souvislosti se školními povinnostmi, ztrátou zájmu o fotbal a podobně?

Zde se moje pesimistické predikce naštěstí opět nenaplnily. Nás pro nezájem opustil jen jeden jediný spoluhráč.

Na co kladete při svých trénincích důraz?

neodpustíme si práci na fyzické kondici našich dětí, ale jinak se snažíme dětem připravit trénink zábavný a všeobecně rozvíjející. Nedávno k nám zavítal okresní trenér mládeže Matěj Voráček se svým vzorovým tréninkem a musím říci, že jsem byl z jeho práce snad ještě více unešený než ty děti. Dal nám inspiraci pro spoustu nových cvičení, která jistě zařadíme do běžných tréninkových plánů a děti nakonec utahal zábavnou formou tak, že už na konci tréninku ani nezlobily. Byla to zkrátka paráda. Jinak asi nemáme žádný speciální tréninkový recept, ale oceňujeme hlavně snahu a chuť makat, což se pak projeví i v odehraných minutách při zápase.

A co vám dělá při práci s fotbalovou mládeží největší radost?

Těch věcí je strašná spousta, nevím, kde začít. Zaprvé jsem rád, že trénuji děti v trenérském kolektivu, jaký máme a v prostředí naší vesnice. S kolegou trenérem a hlavně kamarádem Martinem Pohůnkem, se na stejném hřišti potkáváme cca 20 let a spolupráce nám tedy nečiní sebemenší obtíže. No a pak ty děti. Je to nepopsatelné, ta čistá dětská emoce, když porazíte silného soupeře nebo když jste svědkem prvních gólů v kariéře hráče. To vše jsou momenty, které ty bezelstné děti ještě znásobí a vy jen víte, že tomuhle má smysl se věnovat. A protože já ještě děti nemám, jsem jaký jsem, naše děti ve mně určitě nevidí typický obraz rodičovství, tak s nimi zažívám opravdu obrovský kopec legrace. S dětmi se při fotbale dějí neuvěřitelně komické věci a já si takových věcí vždy všímal a užívám si je. I když je pro mě trénování dětí skutečně naplňující činností, občas je to velký nápor na nervy člověka, zvláště ty zápasy. Ale s dětmi je ohromná sranda, zvláště, když nejsou vaše.