„Měli jsme být týden ve Skotsku, kam jsem se chtěl vždycky podívat. Mrzí mě to ještě teď, i když už víme nějakou dobu, že na ostrovy neletíme,“ hlesl zklamaný Michael.

V partě dokáže vždycky všechno zařídit – možná proto se mu mezi kamarády přezdívá Hujer. I bez švestiček tak zařídil přes UEFA vstupenky, pomocí kamarádů pak letenky i ubytování. Teď je vše zmačkáno v koši.

Aspoň že peníze dostali kluci zpátky, přišli každý jen o třináct stovek za letištní poplatky. „Člověk je bezmocný, ale už jsem se s tím trochu srovnal. V pondělí mi to naštve znova, ale půjdu s kamarády koukat do hospody Na Amálku. Možná si vzpomenu na rok 1996. Tehdy jsme v Anglii prožili krásný týden, porazili ve skupině Itálii i Rusko a postoupili. Paráda,“ zasní se Michael.

Mimochodem z Anglie má i trvalou televizní památku, po zlomové trefě Vladimíra Šmicera do sítě Rusů je na něj záběr do hlediště, jak sev tričku ušitém z britské vlajky bláznivě raduje.

Tentokrát měla být kladenská parta v hledišti na všech třech zápasech skupiny. Našli si domek ve Skotsku, odkud měli vyrazit na oba mače v Glasgow se Skoty a Chorvaty.

„Pak jsme měli přeletět do Londýna, kde nás měl krátce ubytovat kamarád. A v úterý vyrazit do Wembley na Anglii,“ zasní se při představě návratu do fotbalového svatostánku. Když tam ale byl poprvé, Češi dostali od Angličanů pořádně na frak.

„Předloni tam náš tým přijel moc namachrovanej a dopadlo to hrozně. Člověk si pak ani to Wembley neužije. Letos jsem věřil, že to bude lepší, ale už to uvidím maximálně v televizi. Škoda o to víc, že na poslední Eura jsme se nedostali, protože se různě čachrovalo s lístky. Tak snad někdy příště,“ zadoufal Michael Wiesner.