Vysokoškolští studenti, příslušníci Českého červeného kříže, skauti a řada dalších dobrovolníků se rozhodli pomoci vyčerpanému nemocničnímu personálu, a měli tak možnost na vlastní oči spatřit sílu a zákeřnost covidu. Viděli pacienty potýkat se s nákazou, někteří svůj boj o život prohráli. Tu smutnou každodennost poznal i desátník Vilém Blažek z 31. pluku pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci, který je aktuálně zařazen jako náhradník pro nasazení do českolipské nemocnice.

Vilém Blažek má za sebou kurz Bojový záchranář a do výpomoci v nemocnici se rozhodl zapojit bez většího rozmýšlení. „Přeci jen člověk stále vidí ve zprávách a na sociálních sítích, jak je zdravotní personál vyčerpán a potřebuje pomoc,“ přiblížil motivaci desátník, pro nějž to byla úplně nová zkušenost.

Působil v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, konkrétně na bývalém psychiatrickém oddělení, které bylo přestavěno na covidové oddělení. Později byl ještě poslán z důvodu nedostatku zaměstnanců na karanténní oddělení. Místní personál přivítal novou posilu vřele. Sestry mu vysvětlily všechna pravidla a požadavky a v tom okamžiku mu začala směna. „Spolupráce byla skvělá a díky nim šlo vše mnohem rychleji a práce utíkala, i když byla poměrně dost náročná. Potom si člověk uvědomí, co vše musí taková zdravotní sestřička zvládnout. Nejen díky tomu zaslouží obrovský obdiv,“ zdůraznil Blažek.

Markéta Klíčová.
Markéta Klíčová boduje ve světě vědy. Ocenil ji časopis Forbes

Mezi jeho práci patřilo vypomáhat zdravotním sestrám při jejich každodenních činnostech při péči o pacienty. Asistoval jak při stravování pacientů, tak při jejich polohování nebo hygieně. „Ta paleta úkonů, která se musí pacientům odkázaným na lůžko každý den poskytnout, je opravdu velice pestrá. Od čistoty jejich povlečení až po zajištění základních životních funkcí pomocí medikace nebo kyslíku,“ řekl liberecký voják.

Samotná výpomoc na covidových odděleních není náročná jen fyzicky, ale také psychicky. Velkou roli hrají emoce, kterým se nelze ubránit. Někdy totiž nestačí ani maximální pracovní nasazení. I během jeho služby několik pacientů zemřelo, a tak se setkal se smrtí, která byla u nemocných téměř nevyhnutelná. „Starat se o nemocného, který je na tom už opravdu špatně, také mnoho optimismu nepřináší. Člověk se s tím musí sám vyrovnat a snažit se, aby ho takové emoce nezpomalovaly. To by se nemělo stávat, protože pacientů bylo na oddělení tolik, že nebyl čas rozjímat,“ popsal Blažek situaci s tím, že většinou měli čas jen na jídlo a krátký odpočinek.

Vypjaté momenty

Během působení v nemocnici zažil celou řadu vypjatých situací. Tíha na něj dolehla většinou až po příjezdu domů, kdy ho to ještě dlouho nutilo přemýšlet o dění v nemocnici. „Každou chvíli, kdy si dáváte v klidu oběd a jste s rodinou, jsou na lůžku lidé daleko od svých domovů a blízkých odkázaní na sestru i při nejzákladnějších potřebách,“ podotkl dobrovolník. Jeho nejsilnější emotivní zážitek spočíval v oblékání dcery do ochranného obleku, která se šla rozloučit se svým otcem. „To můžete být odolní, jak chcete, ale stejně se neubráníte soucitu a v tomto případě i slzám,“ doplnil.

Veronika Gulyášová
Očkování je jediná cesta, jak zastavit pandemii, říká praktická lékařka

Sám si uvědomuje, že i když řada lidí překoná onemocnění s lehkým průběhem, jiní takové štěstí mít nemusí. Nesouhlasí s těmi, kteří berou situaci na lehkou váhu, nebo ji dokonce popírají a stěžují si, že například nemohou vyrazit s kamarády na pivo.

„Je neskutečně sobecké zapomínat na naše prarodiče a rodiče, pro které může být covidové oddělení poslední, co uvidí. Možná by podobná zkušenost, jakou jsem zažil já, prospěla lidem, kteří pandemii popírají a hledají nejrůznější konspirace,“ uzavřel vyprávění Vilém Blažek.