Kliknutím zvětšíteLidé z měst a vesnic při budovaných tratích chtěli všechno vědět, aby jim nic neuteklo. O ničem se před sto padesáti lety na Vysočině nemluvilo tak, jako o železnici. Lidem neutekla ani zkušební jízda mezi Německým Brodem (dnešní Havlíčkův Brod) a Jihlavou, kterou chtěla drážní firma udržet v tajnosti.
„Po čtvrté hodině odpoledne dorazil vlak za hlasitého volání „Vivat a hurá“ na jihlavské nádraží, kam se dostavil převeliký počet zvědavců,“ psal místní tisk 22. prosince 1870 o jízdě lokomotivy se dvěma osobními vagony s tím, že na kontrolu trati vyrazil ředitel železniční firmy s asistenty.
Cestování po železnici v samých začátcích si mohli dovolit jen lidé při penězích. Jízda z jednoho města do sousedního, nepříliš vzdáleného, přišla na tolik peněz, jako několikadenní výplata dělníka. Movití lidé jezdili vlakem pro zábavu a aby se mohli blýsknout ve společnosti.
Někde se příjezd dýmajícího parostroje změnil rovnou v oslavu. „Blížící se vlak byl zdraven výstřely a máváním šátky a bílými kapesníčky. Po 35 minutách dorazil vlak do Luk nad Jihlavou, kde byly také vlajkami ozdobené budovy, jako v Heleníně. I zde hřměly pozdravné výstřely. Při vjezdu na nádraží tu početný přihlížející lid nadšeně provolával zdar v obou zemských jazycích a hudba přímo zde zahrála národní hymnu. Po 20minutovém zastavení vlak pokračoval v jízdě přes stanice Bransouze a Okříšky, ve kterých se také krátce zdržel. Po celé trati byly strážní domky ozdobené prapory, věnci a chvojím,“ psal místní tisk 30. března 1871.
Stovky zvědavců
Na třebíčském nádraží (nynější zastávka Stařeč) vítaly supící a kouřící zázrak techniky stovky místních zvědavců. Zpět do Jihlavy vlak dorazil toho dne v 17.30 a tam jej opět ovacemi vítal tisícihlavý dav.
Dávno předtím už krajem obcházely pochmurné historky o cizincích, najímaných na těžkou práci na trati. Například pohledný a poctivý Ital odešel do Čech vydělat peníze, aby pomohl rodině a s milovanou snoubenkou mohl založit rodinu. Odloučení udělalo své, budoucí nevěsta nevydržela čekat a namluvila si jiného. Mladému Italovi se po té zprávě zhroutil svět. U nádraží v Kostelci ulehl na lavičku a hlavu si podložil dynamitovou patronou, používanou při stavbě trati k odstřelu skal.
Po nálezu zbytků těla se snažila stavební firma událost ututlat, nicméně zanedlouho si o tom povídali lidé široko daleko. Podobně od konce zimy 1870 podbíjel pražce na stavbě trati Jihlava – Třebíč uhrančivý černý Dalmatinec. Žádnou sukni nenechal na pokoji a hodně pil. Když se to dozvěděla jeho budoucí nevěsta Tonička ze statku v Okříškách, šla a utopila se. Dodnes se traduje, že o svatodušních svátcích je od rybníka slyšet její naříkání.
Železná dráha tepala svým životem a po kraji se brzy koleje rozbíhaly do všech stran. „S parním supěním a nesmělým krokem nastoupil parní železný oř na kolejnice vedoucí až do Znojma, brzy se ale již nesl od Jihlavy jeho hučivý trysk na jih a sever, a tím bylo konečně dosaženo toho, o co jsme během desetiletí usilovali všemi možnými prostředky,“ napsal na jaře 1871 list Der Vermittler.
Vyhazov na hodinu
„Můj táta povozničil s koňmi, ale přišla železnice. Dráha nabírala stovky a stovky dělníků a k stáru tátu vzali do výtopny roztápět lokomotivy,“ vzpomínal Josef Hölzl z Jihlavy. Také on pracoval za první republiky jako topírenský dělník na jihlavském nádraží.
„Chlapů tam v začátcích roztápělo lokomotivy dvacet. V zimě jim voda mrzla na kost, než ji dostali do trubek, a za horka je jeden oheň pekl zpod kotle a druhý svrchu od slunce. Byla to rasovina, ale po čase uměli všechno. Na jednu věc si dávali zvlášť pozor, aby lokomotivu stihli roztopit včas. Jinak byl vyhazov na hodinu,“ připomněl Josef Hölzl.
STANISLAV JELÍNEK
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
