Martin M. Šimečka: Civilizace, která se vynuceně honí za výkonem, není zdravá

Co cítíte, když opustíte bratislavský hluk a shon a ocitnete se uprostřed hor a lesů, kde jsou kromě vás jen zvířata a hvězdy na noční obloze?
Zaplaví mě pocit čirého štěstí. Najednou mám před sebou spousty času, absolutní svobody a opravdové volnosti. Je to okouzlující, protože si pokaždé s údivem uvědomím, že málokdy jsem byl v životě tak šťastný jako v okamžicích, kdy tam přijdu, shodím batoh, vybalím si, sednu si před maringotku a koukám do nekonečné zeleně a modře tamních záhadných lesů a hor. Víc v tu chvíli k dokonalému štěstí nepotřebuju.

Člověk je zrozen ke vzájemné pomoci

Kniha Tělesná výchova vypráví o blahodárnosti a přirozenosti pohybu, hloubce pochopení pomalosti a sounáležitosti s okolím v kontrastu se současným chápáním sportu jako podávání výkonu a soupeření. Kdy jste k takovému poznání dospěl?
V mládí jsem několik let sportoval závodně, ale intenzivně běhám, plavu, hraju tenis a jezdím na koni celý život. A všechnu tu námahu, sebeovládání a soupeření s tím spojené jsem dlouho bral jako cosi samozřejmého. Sport pro mě byl dlouho výzvou k překonávání ostatních i sebe sama. Až na stará kolena – bude mi 64 let – jsem si začal uvědomovat své tělo mnohem více než předtím. Stárnutí zkrátka přináší s bolestmi i silnější vědomí souvislostí. Uvědomil jsem si, že to není tak, že by si tělo vyžadovalo co největší námahu, výkon a neustálé překonávání limitů. Tělu pochopitelně dělá dobře, když se hýbe, ovšem je nesmysl ho trápit. A protože pro spisovatele většinou sport a pohyb příliš typický není, a na druhé straně sportovci až na výjimky nepíšou knížky, napadlo mě, že by bylo zajímavé zamyslet se nad pohybem z hlediska lidského, literárního a filozofického. A tak vlastně vznikla tato knížka.

Píšete v ní, že jste si ohledně pohybu bral inspiraci z divokých koní, kteří se na horských loukách v okolí Muráňské planiny volně pasou. V čem konkrétně?
Zvířata, když nemusejí, tak se nijak prudce nehýbou ve smyslu, že by se uštvala. Nemají důvod pořád běhat sem a tam jako já – jako blázen, jenom když jim jde o život a utíkají před predátorem. Hýbou se ale pořád, kontinuálně a přirozeně, od rána do večera, takže mají kondici. Tak jsem si řekl: proč já se pořád honím jako blbec?! Musím ovšem přiznat, že naučit se hýbat tak, aby člověk netrpěl, ale užíval si pohybu, je těžší, než jsem si myslel.

Jak na vaši oslavu pomalosti reagovali ve společnosti, kde se považuje za správné dát si pořádně do těla, potýrat svaly, soutěžit a vítězit, slovenští čtenáři?
Musím říct, že skvěle. Boom křečovitého přemáhání sebe sama, pýchy na dokonalost těla a hlavně na výkon, na němž naše moderní společnost upjatě lpí, jde evidentně nejen mně, ale i mnoha ostatním lidem proti srsti. A to nejen ve sportu, kde jsou jeho důsledkem zbytečná zranění, ale i ve společnosti, kde vede k vyčerpání a vyhoření. Stále více z nás chápe, že civilizace, která se vynuceně honí za výkonem, štíhlostí a svalnatostí, není zdravá. To je všechno jeden velký omyl a iluze, ale já zároveň přiznávám, že v té iluzi jsem sám celý život žil. A mnozí čtenáři mi píší, že to cítí stejně.

Nemáte pocit, že onen důraz na soupeření, výkon a přehnané ambice nejsou typické pouze pro sportování, ale stávají se nemilosrdnými hnacími koly ostatních oblastí života, především politiky, ale i podnikání a mezilidských vztahů?
Politika se skutečně proměnila v takový ring, kde proti sobě bojují alfa samci šířící zlost, zášť a nenávist vůči všem konkurentům a soupeřům. A je to čím dál tím horší, jak v Čechách, tak na Slovensku.

Plazma stále chybí. Co takhle darovat tu svou?

Od mládí jste ostrým kritikem politických režimů – jak toho v Československu před rokem 1989, tak později v obou částech rozdělené země. Vidíte nějaké východisko pro obyčejné lidi?
Jednoznačně ho vidím ve tvorbě a uchovávání sociálních kontaktů – ale skutečných, nikoli virtuálních –, což je teď pochopitelně složitější než kdy jindy. Už z komunismu mám velmi důvěrnou zkušenost, že záchranou za kteréhokoli režimu mohou být zdravé a vzájemně se  podporující komunity. Mnozí z bývalých disidentů se často ve vzpomínkách vraceli k tomu, že nejšťastnější byli paradoxně v době perzekuce, protože žili v komunitách, kde byly velmi silné společenské vazby, vysoká důvěra a solidarita mezi jejich členy, která jim dávala pocit sounáležitosti a satisfakce. Byli spokojení, protože žili obklopeni dobrými lidmi, s nimiž se  měli upřímně rádi a navzájem se nezištně podporovali. A nepřipustili, aby mezi ně vstoupil někdo, kdo přináší zášť a zlobu. Lidskost, tolerance a dobrota jsou pro život nejdůležitější, až potom přichází společenské dobro ve smyslu efektivního státu, demokracie a fungujících služeb. Pokud tedy přijde…

Narodil jste se a žijete v Bratislavě, kam přišli vaši rodiče, po nichž jste zdědil české občanství. Jak na vás v rodině zapůsobilo rozdělení Československa?
Byla to neobyčejně silná a šokující frustrace z toho, že Češi a Slováci se mezi sebou najednou nedokázali dohodnout. Absurdita rozdělení, které proběhlo bez referenda a na politickou zakázku, pro mě byla umocněná tím, že ačkoli jsem se cítil více Slovákem, jako dítě českých rodičů jsem si o slovenské občanství musel úředně zažádat, abych mohl na Slovensku zůstat. Byl jsem považován za „nepřítele národa“.
Dnes se dá říct, že to dopadlo dobře: máme se rádi, jsme spolu v Evropské unii, hranice neexistují. Stejně si ale myslím, že rozdělení bez vědomí občanů zbytečně způsobilo velice hluboké jizvy, které se dosud občas ozývají. Tím spíš, že v rámci Evropy neexistují jiné dva tak blízké národy jako Češi a Slováci.

Češi se v posledních letech vracejí na Slovensko stále častěji, snad i vlivem sentimentu po společném státě. Nemáte pocit, že neschopností se dorozumět jsme přišli o něco, co už nám pouhý sentiment nevrátí?
Víte, i když přes léto žiju v maringotce v odlehlých středoslovenských kopcích, když už tam někoho potkám, je to častěji Čech než Slovák. Ale tady nejde o sentiment, ale o to, že jsme přišli o schopnost žít v mnohonárodnostním státě se vším, co to přináší. Cožpak my, Slováci – ještě máme Maďary, s nimiž se musíme učit žít a hledat společnou řeč. Ale u Čechů mám někdy s odpuštěním pocit, že jste toto ztratili. Uzavřeli jste se do sebe, protože nemáte nikoho, kdo by vám řekl: podívejte se na sebe! Nemá vám kdo nastavit zrcadlo, nastavujete si jen to vlastní, v němž se vidíte úplně jinak, než vás vidí všichni ostatní.

Pamětníci týmového ducha fotbalových nebo hokejových reprezentací bývalého Československa občas žehrají, že Češi a Slováci se svými mentalitami navzájem skvěle doplňovali. Myslíte si to také?
Ano, to je známá teorie. Otázkou je, jestli to není prostě tím, že v patnáctimilionovém státě najdete více skvělých sportovců než v deseti- nebo pětimilionovém. Pravdou ovšem je, že družstva postavená z Čechů a Slováků v sobě měla jistou sílu a půvab. Slovenští fotbalisté i hokejisté byli výbušnější a vášnivější, zatímco Češi racionálnější, takže se to vzájemně doplňovalo a vytvářelo zajímavou rovnováhu. Na Slovensku jsou teď mimochodem kolektivní sporty vyžadující zázemí, strukturu a podporu státu ve zcela bezútěšném stavu. Jako by se duch týmové spolupráce pomalu, ale jistě ze sportu vytrácel.

Hana Hindráková o Africe: Jste-li běloch, očekává se, že budete pomáhat

Celé jedno desetiletí jste žil a působil v Praze. Čeho se vám tam v porovnání se Slovenskem nedostávalo? A co vás dokázalo vyvést z míry?
Já samozřejmě Prahu miluju, stejně jako fenomén české hospody – to je něco, co na Slovensku nezažijete, i když také máme pěkné hospody, kavárny a vinárny, abych byl spravedlivý. Taky jsem hospod u vás prošel o hodně víc než tady, v Bratislavě. To mně bylo a je nesmírně sympatické.
Co mě ale na Češích skutečně štvalo, že se v jednom kuse hrozně moc, jak sami trefně říkáte, „vykecávali“. Ach bože, to neuvěřitelné plkání! Češi se občas v řeči a věčném argumentování úplně ztratí, protože mají pocit, že „vokecat“ se dá úplně všechno. Chci říct, že na Slovensku hned poznáte, když někdo „kecá voloviny“. Jazyk ho okamžitě prozradí. V Čechách dokáže i největší blbec mluvit zdánlivě jako intelektuál, což na Slovensku není možné. A to mě, při vší úctě, strašlivě rozčilovalo a naskakovala mi z toho husí kůže. Slováci mají pochopitelně strašně moc špatných vlastností, ale tahle mezi nimi není.

Doba je i kvůli epidemii bezútěšná. Jak to můžeme zvrátit a najít ztracený optimismus?
Moje celoživotní zkušenost, včetně té z dob komunismu, je, že ať by to vypadalo jakkoli beznadějně, ještě to neznamená, že se nemáme pokoušet svět zlepšit. Na politické, společenské, sousedské nebo individuální úrovni a v jakékoli možné míře. Nemůžete si stěžovat na svět, pokud se nesnažíte ho změnit k lepšímu. A já jsem v tomto smyslu spíše optimista, protože vidím kolem sebe spousty lidí, kteří si uchovali lidskost a nejsou lhostejní. Nejhorší ze všeho je totiž rezignace: když to všichni vzdají a řeknou si, že to nemá smysl. To je cesta do pekel, které má každý z nás šanci se vyhnout.