Svobodu Ukrajině - a na Zemi mír!

V této nelehké době - takto se obvykle začíná… Dnešní situace ale není nelehká, není čas na eufemismy, ta je prostě těžká. Na válkou zachvácené Ukrajině zcela bezpochyby, tam je ovšem i slovo "těžký" příliš chabé, tam jde o katastrofu, válečnou i humanitární. Nás ty těžkosti v pravé míře převážně zatím ještě čekají, i když už začaly, jak patrno.

Asi všichni jsme si už v prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu připomněli rok 1968 a Karla Kryla. Ten líčí v písni Veličenstvo Kat, jak dětem, které mají rády zmrzlinu, zabili zmrzlináře. Jeho rádobyveličenstvo gosudar imperátor Vova je ovšem horší než kat, on totiž ve jménu své říše moderními zbraněmi vraždí i děti!

Tento novodobý imperátor, celým vlastním jménem Vladimir Vladimirovič Putin, odchovaný ulicí a zformovaný státní tajnou policií největší totality světa, z narcistických pohnutek rozpoutal nacistickou brutální válku, kterou bezostyšně nazývá "speciální operací", prý ve jménu "denacifikace".

Odborníci na duši a duševní zdraví, ale i experti v jiných oborech se předhánějí v tom, jak seznat (slovo pochopit zdá se býti poněkud nešťastným) a popsat, nebo aspoň nahlédnout do jeho psýché, rozpoznat jeho motivy, plány a odhadnout skutečné cíle.

Označování lidského jednání a vlastností zvířecím označením je sice scestné, přesto připomeňme medvěda. Šelmy této čeledi se liší od jiných tím, že mají málo vyvinuté mimické svaly, které u ostatních slouží k celkem intenzivní komunikaci. Zatímco v Česku se jen Vašek masopustně převléká do medvědí kůže, mezi národy je symbolem medvěda označováno právě Rusko, ruská říše. Putin, jakkoli v minulých letech lidstvo mátl tím, že se rafinovaně přioblékal do roucha beránčího, si zjevně dopnul háv mýtického ruského medvěda a hraje úplně jinou hru - se specificky tlumenou mimikou se pasoval se do role jakéhosi barbarského kmenového náčelníka.

To je ale jen značně zjednodušující lidový pohled. Putin ve skutečnosti stojí v čele největší říše světa, přinejmenším se tak zjevně cítí - a není v tom pocitu sám. Alespoň historicky totiž platí, že ruská říše byla nejrozlehlejším světovým panstvím. Tato říše má hluboké kořeny v někdejší slavné Kyjevské Rusi, u níž je velice těžké rohodnout, jestli její dědictví náleží Rusům nebo Ukrajincům. Ale jak v reakci na invazi řekl starosta Kyjeva Vitalij Kličko, "v době, kdy Moskva byla pouhými bažinami, v Kyjevě už prosperovala Rus."

Nelze zodpovědně zkrátit ani naznačit komplikovanou historii celého území dotčeného historicky ruským panstvím, říší a impériem, ale je čas připomenout si slova generála Rudolfa Medka, legionáře na Rusi v cestopisném fejetonu "Do nejkrásnější země světa": "Líný, nepohyblivý, zmongolštělý kmen Velikorusů, kdysi obývajících krajinu kolem Moskvy… ovládl rozlehlá území a podmanil nesčetné kmeny sibiřské… Jaký mocný imperialistický pud je v tomto národě, jenž jindy by nejraději rozdal sám sebe, aby zachránil "člověka" nebo "lidstvo"… Rusové sami snad si ani neuvědomují, že tato Sibiř, onen Turkestan, Polsko, Finsko atd. je vlastně velikolepá kořist, již oni dětinně považují za dávno ruskou zemi. Jest v nich cosi sveřepého, starodávného, pohanského. Jsou to naivní obyvatelé, kteří podmaňují nějak citem spíše než vůlí. Kterak se liší od nás všech západníků! To nejsou Římané, ani Anglosasové, organizující stát a kolonie…"

A v románu "Ostrov v bouři" píše generál Medek podobně: "Tento kmen pronikl do tunder severu a vzdělal město Archangelsk, rozlil se dolů po Volze až k Černému moři a vzdělal město Caricyn, vzal Astrachan. Panoval v Kyjevě, v Černigově, v Poltavě, v Charkově na Donu, ale také na Kavkaze, na Krymu, v Bessarabii. Panoval v Polsku, na Červené Rusi, na Bílé Rusi, na Volyni, na Litvě, v Kurlandsku, Livonsku a Estonsku. Panoval ve Finsku. Poklonili se mu Tataři Kazanští, Pečeněgové, Volgari, Mordvini, Čuvaši, Baškirové, Tataři ufimští, Turkotataři, Kirgizi, Gruzini, Čečenci, Kabardinci, Arménové, Persové, poklonil se mu celý Turkestan, Chiva, Buchara! Taškenští Sartové! Tento kmen provrtal se celou Sibiří, podmanil Mongoly a Mandžury, sklouzl po březích posvátného Bajkalu mezi Burjaty, prošel sopkami mandžurskými a džunglemi ussurijskými – až k břehům japonského moře, a výše na sever, vzal Kamčatku, Sachalin, až k břehům Tichého oceánu."

Odpusťte abnormálně dlouhé citáty, ale dnes nastal čas i pro ně. Jistě, v normální době nesmíme podléhat xenofobním zkratkám a šmahovitému odsouzení celých etnik, ale teď je namístě připomenout takové emotivní popisy znalce prostředí, neboť trefně vystihují prvky a jevy, které lze v daném prostředí nalézt.

A zejména je lze nalézt u Putina a jeho věrchušky, právě takové dědictví imperiálního smýšlení totiž Putin probudil, "perestrojil" k obrazu svému, ke své "ikoně" imperátora.

Impériem se začala ruská říše označovat za vlády Petra I. Velikého, který jako první začal užívat titul všeruský imperátor, gosudar-imperátor. Panování ruských carů lze z dnešního pohledu těžko v plném rozsahu jejich absolutismu i státního násilí akceptovat, přesto je třeba si uvědomit, že i západní civilizace té doby byla na jiném stupni, než dnes zažíváme a vyznáváme, a že se ruští panovníci velice často přinejmenším snažili západu blížit, a to včetně jistých reforem a osvícených počinů. Rusko se západem nepochybně komunikovalo, elita ruského státu studovala na západních univerzitách, do jejich země se naopak vytrvale přistěhovávali "západníci", jejichž kulturní a politické působení je neoddiskutovatelné. V novověké historii Ruska hráli významnou roli kozáci, jejich struktury a vojska, s nimiž Rusko bojovalo, pak je využívalo, a opět potlačovalo. Kozáci, kteří mj. přispěli zásadní měrou i k obraně celé Evropy před tureckým vpádem, byli angažováni zpočátku Poláky, posléze ruskou carskou armádou i jejím státním aparátem, ale byli i nositeli významných intelektuálních a kulturních, ba i svého druhu demokratických tradic, které si poprávu osobuje i dnešní Ukrajina. Za mnohé jiné potomky kozáckých šlechtických rodů uveďme světoznámého Nikolaje Gogola, ukrajinsky Mykolu Hohola, jehož příjmení vlastně odpovídá ruskému hanlivému označení Ukrajinců Chocholi. Rusové neznají souhlásku H a Ukrajinci zase nemají G - slovo chochol shodně s češtinou označuje typickou frizúru kozáků.

Na sklonku ruského impéria po revoluci v letech 1905-1907 byl po nezdařilé rusko-japonské válce carský absolutismus formálně omezen zdánlivě konstitučním zřízením Dumy (rozuměj parlamentu). Nejen Rusko, ale celý svět byl na prahu něčeho, co nikdo nedokázal odhadnout předem. Bez rozboru příčin připomeňme, že roku 1914 vypukla ve většině států Evropy Velká válka, která byla mnohem později nazvána 1. světovou válkou. Této války se zásadním podílem účastnilo Rusko - jakožto země Evropy i Asie.

Velká válka byla do značné míry nesmyslná a nepochopitelná, proto i na naší, tedy rakousko-uherské straně, docházelo k rozsáhlým dezercím. Tak vznikly zkráceně řečeno legie, z nichž nejvýznamnější byla tzv. Česká družina (v Kyjevě), která se transformovala na Československé legie na Rusi. V minulých letech jsme si připomněli jejich bojovou činnost na území celého Ruska a posléze i jejich podíl na ustavení československé armády naší 1. republiky. V Rusku ovšem během 1. světové války došlo k totálnímu rozvratu a brutální občanské válce, kterou dnes zkracujeme na boj bílých s rudými. Pod vedením Vladimíra Iljiče Uljanova (zvaného Lenin) vypukla Říjnová revoluce - revoluce komunistů, bolševiků, jejímž projevem, symbolem a příznakem v r. 1918 bylo vyvraždění celé rodiny cara Mikuláše II. včetně dětí. Tak vzniklo sovětské Rusko.

Válka skončila na podzim 1918, ale vylíčení převratného následného geografického vývoje východní Evropy se opět vlastně nedá zkrátit. Řekněme, že došlo k rozpadu monarchií téměř všech mocností a k přerýsování mapy Evropy. K dalšímu překreslení hranic došlo později po 2. světové válce, ale uveďme aspoň to, že na počátku meziválečné doby došlo ke sjednocení tzv. 2. polské republiky, pobaltské státy rovněž vytvořily a uhájily svoji suverenitu. Letmo se přesuňme na Ukrajinu, zemi kozáckého odkazu - z pohledu dnešního ukrajinského území vzniklo v letech 1917-1919 několik státních útvarů, bojujících jak s ruskými bolševiky, tak i s Poláky, načež tyto útvary se načas formálně částečně sloučily. Nezapomeňme však na Huculskou republiku na bývalém historickém území Uher, tedy na Podkarpatské Rusi, která (obdobně jako Bukovina připadla Rumunsku) se následně stala součástí naší, Československé republiky. Zevrubné popsání tohoto vývoje by naplnilo, plní a bude plnit objemné knihy, zde je jen naznačena složitost tehdejšího vývoje.

V roce 1922 se součástí Sovětského svazu stala tzv. Ukrajinská sovětská socialistická republika. Dodejme, že jistá území k ní (potažmo k SSSR) byla přičleněna až daleko později - naše Podkarpatská Rus (nyní Zakarpatská Ukrajina) až v létě 1945 a Krym až z iniciativy Nikity Chruščova v r. 1954.

Jistě lze zejména v pozdější historii ukrajinského nacionalismu nalézt i temná místa. Ovšem je třeba nezapomínat, že leccos špatného známe i u nás a na západě. Mnichovská zrada, vichistická Francie, úroveň kolaborace s gestapem či STB v Čechách, "vesele" arizující Slovenský štát, Maďarsko, v protižidovské sféře snad částečně i Polsko aj. Nacionalistické působení některých Ukrajinců, zejména pak za 2. světové války, ještě zřejmě čeká na důkladné hodnocení. Ohledně samotné, Ukrajinci dnes respektované osoby Stepana Bandery je ale třeba dodat, že masakry, které napáchala OUN a UPA, se odehrály v době, kdy on spolu se svým vedením už byl od léta r. 1941 uvězněn v německém koncentračním táboře, a to až do podzimu r. 1944.

Vraťme se ještě k meziválečné době v Sovětském svazu. Lenina v r. 1922 (dva roky před smrtí) ranila mozková mrtvice a vůdcem Sovětského svazu se stal syn gruzínského ševce Josif Vissarionovič Džugašvili (zvaný Stalin). Přiznejme, že Lenin ze svého předsmrtného lože v městečku Gorki ještě stihl napsat "Dopis sjezdu", kde bolševiky před Stalinem varoval, avšak nic naplat. Tento někdejší komisař pro národnosti se stal krutým diktátorem, předčícím v mnohém jistě třeba i brutalitu a moc Hitlera, se kterým se ostatně svého času i dohodl, jenže souhrou okolností v rámci poznané nutnosti, pragmatismu a osudové volby menšího zla se stal posléze spojencem západu v boji proti hitlerovskému Německu. V čele Sovětského svazu byl, jak známo, až do své smrti v r. 1953.

Právě tento diktátor rozpoutal v rusko-sovětské říši celou řadu vln státního teroru, vraždění, likvidací, věznění a vyhnanství, přičemž se jako "odborník na národnosti" vehementně snažil i o míchání jakéhosi národnostního koktejlu na území Sovětského svazu, včetně Ukrajiny. To ale není všechno, zatímco za Lenina vypukl například povolžský hladomor v r. 1921 se 6 miliony obětí, který lze snad přisoudit i chybám, diletantismu, jakož i poválečnému a porevolučnímu srabu, tak za Stalina propukl podobně rozsáhlý katastrofický hladomor na Ukrajině, počet jehož obětí se odhaduje min. na 5 (ale i 9-20) milionů. Ten byl ovšem podle valné části neruských autorů vyvolán zákonnými restrikcemi a nařízenými odvody zemědělské produkce, uměle a úmyslně, jako nástroj potlačení projevů ukrajinského národního cítění. Národnostní podíl Ukrajinců na Ukrajině se snížil o několik procentních bodů, hladomor se však nevyhnul ani etnickým Rusům. Michail Gorbačov, vůdce a strůjce zásadních pozitivních změn v Sovětském svazu, po matce Ukrajinec, se vyjádřil, že v roce 1933 zemřela hlady skoro polovina obyvatel jeho rodné vesnice Privolnoje, včetně otcových dvou sester a bratra.

Za Stalina vznikl ještě jeden hladomor, který se opět významně týkal Ukrajiny, a to po "Velké vlastenecké válce", v letech 1946-1947, jehož počet obětí se odhaduje až na 1,5 milionu osob. I ten se odvíjel od důsledků klimatického vývoje, jaký panoval rovněž v naší střední a západní Evropě, ale je třeba dodat, že Sovětský svaz ve snaze předstihnout něco takového, čím se stal vzápětí Marshallův plán, vyvezl obrovské objemy pšenice (třeba i do Československa), aby si pojistil osvobozené krajiny, resp. dobytá území sféry vlivu, zatímco "svoji" Ukrajinu (vč. Moldávie i části Ruska) nechal hynout hlady.

Na detailnější připomínky lágrů, deportací, organizovaného brutálního násilí na odpůrcích režimu (lhostejno, jestli opravdových nebo jen tak určených) zde také místo nezbývá. Mezi největšími vlnami státního teroru sice přicházela období relativního klidu a snad i dílčích rehabilitací, například v době, kdy bylo potřeba každých rukou pro boj Rudé armády s Hitlerem, ale celkově bylo období od oné Velké revoluce do konce 80. let 20. století dobou nesvobody, nespravedlnosti, totality, masových vražd, umlčování jakéhokoli nesouhlasu či odporu. Neomezovalo se to ovšem jen na území a obyvatele Sovětského svazu, kromě vedení studené války a jejího invazního promítnutí na bojiště v třetích zemích připomeňme za mnohé jiné jeden důsledek smlouvy Stalina s Hitlerem, známé jako pakt Molotov-Ribbentrop, na jejímž základě si tyto dvě totalitní mocnosti rozdělily Polsko. Tím aktem bylo vyvraždění polského důstojnictva a inteligence v Katyni v r. 1940, které provedla sovětská NKVD, předchůdkyně KGB, jejíž následnicí je dnešní putinovská FSB.

Společnost na území impéria komunistického, tedy Svazu sovětských socialistických republik, si mimo spoustu jiných krutostí a ran prošla nebývale dlouhým obdobím vymývání mozků. V postsocialistické části Evropy to známe spolu s jinými státy i my - ale patrně nikde to nebylo tak dlouhodobé a tak intenzivní jako v sovětské říši. Kromě brainwashingu ovšem musíme s jistou opatrností a snad i s nadějí zohlednit vliv řekněme genetický, selektivní. Po dobu minimálně 70 let docházelo k tomu, že ti odvážnější, schopnější a slušnější byli nejen umlčováni, ale hlavně systematicky potlačováni, vězněni, mučeni, vyhladovováni, zabíjeni a vražděni, přičemž nikoli nevýznamné části takových lidí se podařilo zemi opustit a vystěhovat se na západ. U nás to trvalo 40 let, nepřičteme-li válečné období, zatímco v říši Ruska téměř dvojnásobnou dobu.

Ale ani rozpad Sovětského svazu neznamenal v tomto ohledu nějaký velký, natožpak významnější posun. Souběžně s jistým nadějným uvolněním, kdy ovšem docházelo přinejmenším k emigracím Židů (zejména do Izraele) a ekonomické emigraci, brzy nadešel čas, kdy oligarchové prosadili do čela Ruska někdejšího agenta KGB v komunistické NDR, který sice počátkem 90. let KGB opustil, aby se ale v r. 1998 stal rovnou šéfem její nové transformace, ruské FSB. O rok později se stal na pár měsíců premiérem, následně až do r. 2008 byl prezidentem, poté 4 roky opět premiérem, a od r. 2012 až dosud je prezidentem Ruské federace. Tak či onak, od r. 1999 vládne de facto on, přičemž v r. 2020 docílil takové změny ústavy, které mu potenciálně umožňuje panovat až do r. 2036. O diktátorství tedy netřeba vůbec pochybovat, nicméně snad ještě důležitější je to, že do jakéhokoli "osvíceného diktátora" má Putin tak daleko, jako osel k anglickému plnokrevníkovi. Ale nic proti oslům.

Tak jako existoval hitlerismus, stalinismus či maoismus, užíváme dnes slova putinismus nebo putinista. Navzdory absenci jasné či komplexní formulace ideologie je význam podobný, nebo aspoň ve svých důsledcích srovnatelný. Průvodními projevy jsou nacionalismus, reálná vláda ozbrojených složek, cenzura a umlčování nepohodlných, státní teror a výbojné války, včetně celosvětové války hybridní. To vše má jistou návaznost historickou, a to jak na éru komunistickou, tak i na imperiální historii Ruska.

Tento novodobý ruský imperialismus náš svět fatálně podcenil a s tímto diktátorem, držícím se jaderného knoflíku, se snažil vycházet, přestože ke zjevným projevům a k relativně menším výbojům a výbuchům agrese a rozpínavosti už spoustu let docházelo.

Dne 24.2.2022 to ale vybuchlo, Putinův režim se začal projevovat bez servítků. Po harašení zbraní poblíž hranic spustil dobyvačný útok na svobodnou Ukrajinu. Narazil však na spravedlivý odpor a neuvěřitelné odhodlání Ukrajinců, s čímž zřejmě nepočítal, zatímco na vlastní straně má v jednotkách nepříliš motivované, mizerně zásobované ruské mladíky. A také nepočítal s odsouzením a reakcí takřka celého světa, jakkoli ta není v plném rozsahu zrovna rychlá. Na rozdíl od Ukrajinců jsme "my na západě" měli čas se probrat, aspoň zatím, na což poněkud hřešíme. Jak bylo výše zmíněno, pohnutky a dosah Putinových záměrů ale nikdo nezná.

Nemá smysl zde vyjmenovávat to, co všichni děláme, nebo se aspoň snažíme dělat pro podporu Ukrajiny a proti putinovskému Rusku, toho jsou plné denní zprávy. Je velice těžké rozhodnout, kam až může naše podpora zajít, obzvlášť ta přímá vojenská. Zjevně nad tím mudruje Evropská komise, Evropský parlament, ba i NATO. Ke shodě o nutnosti podpory dochází napříč politickými spektry, jde "jenom" o to, kam až jsme ochotni dojít.

Světový boj s ruským medvědem, s ekonomickou chobotnicí, natož s Putinovou soldateskou nelze vést pouze slovy ani sledováním online přenosů z války na Ukrajině, ba ani potleskem projevu hrdinného Volodymyra Zelenského nebo statečného kyjevského starosty Vitalije Klička. Právě oni mají svatou pravdu především v tom, že jde i o nás.

Nikdo soudný si dnes už nemůže myslet to, že by se Putin jen tak dlouhodobě spokojil "s pouhou Ukrajinou". Paralelu a hluboké poučení hledejme u Hitlera. A jaké další země jsou potenciálně na řadě, si může každý dohledat. Ano, jsme tam i my, jako Česká republika, a to už rok, jelikož "jsme si dovolili" vyjádřit nesouhlas s vrbětickým teroristickým útokem ruských tajných služeb na našem území vyhoštěním části ruských diplomatů, rozvědčíků a agentů FSB.

Nikdy v dohledné době nebyl svět tak sjednocen jako teď, buďme tomu rádi a věřme, že obrana proti imperátorovi bude koordinovaná, široká a účinná. Pomáhejme Ukrajině a zejména bezbranným a nevinným běžencům, raněným, slabým, nemocným. Zvážení míry případné přímé vojenské pomoci Ukrajině je na našich ústavních činitelích, na našich volených zástupcích. Na tu otázku je těžké odpovědět, ale odpověď zaznít musí.

Na tomto místě musím ještě poděkovat nejen našemu benešovskému městskému vedení a radě, ale všem kolegům zastupitelům za jasné hlasování na spěšně svolaném ZM dne 7. března za účelem podpory Ukrajině a souvisejících aktů. Dočkat se té vzácné jednoty bylo velmi příjemné, navzdory hrůzám ruského útoku, které teď vídáme na obrazovkách, ale i dechu války, který cítíme v zádech. Hodí se vyslovit americké přísloví - "Pokud nejsi součástí řešení, pak jsi součástí problému."

A nepochybně zásadní dík patří všem občanům, kteří se jakkoli podílejí na pomoci Ukrajině. Závěrečný nezměrný dík musím vyjádřit Ukrajincům, protože oni teď bojují za nás! Na ještě důležitější poděkování ukrajinským matkám už nemám slov…

Слава Україні! Героям слава!

Igor Chromý

Důležitý dodatek: Prosím, bez ohledu na výše uvedené v žádném případě neodsuzujme šmahem každého Rusa, přestože se ukazuje, jak žalostně malý je podíl brutálně potlačované opozice v dnešním Rusku. Sáhněme si do národního historického svědomí a nezapomeňme třeba na to, jaké davy u nás podepisovaly petice za popravu Milady Horákové či odsouzení mnoha jiných, nebo třeba na prověrky po r. 1968, kdy drtivá většina obyvatel odsoudila Pražské jaro a velebila sovětskou invazi vojsk Varšavské smlouvy.