Kliknutím zvětšíte„Musím říct, že nám bohémům chybí lidé, život. A rok bez přátel, bez kamarádů, bez koníčků a i bez velké rodiny, není pro mě životem. My dnes živoříme. Pak se divíme, že staří lidé zavření v izolaci a vystrašení umírají. Dneska se vůbec nemluví o lidské energii, mne ještě učili, že nejvíce léčí psychika, chuť bojovat. Ale jak se dá budovat pozitivní myšlení v dusivé atmosféře všech těch omezení a nařízení? Ztratili jsme rok, který nám už nikdo nevrátí. Nechci pandemii zlehčovat, vím že tady je a je to problém, umírá se na to. Ale opatření by měla být cílená, zaměřená na propagaci prevence a politici by se měli vyhýbat šíření hysterie a strachu.
Ale nijak s tím nepohneme, protože dnes když je člověk slušný, lidský, pokorný, tak je braný jako nesebevědomý. Kdysi naši otcové za svobodu umírali, dnes my pro to, abychom žili, necháme umřít národ a svobodu. Děsím se toho, co se tady děje. Úroveň národa se snižuje, vysoko postavení politici lžou, mění své názory z hodiny na hodinu. Jsem konzervativec a myslím, že hlavní a nejdůležitější je naše svědomí. Každý jednou zaplatíme za to, jak žijeme. Je fakt, že každý jsme trochu hříšník, někdo si rád vypije, někdo hraje počítačové hry a podobně. Ale když tím nikomu neubližuje, tak proč ne.
Cesta k Pokladu z půdy vedla přes Jaroslavu Obermaierovou
K Pokladu z půdy jsem se dostal náhodou. Jelikož se věnuji vetešnictví už dlouho, chodí ke mně spousta herců a umělců. Jednou z nich je i Jaruška Obermaierová, kterou mám moc rád a jsme přátelé. Přišla jednou ke mě do vetešnictví i s kolegy a natáčali tady V. I. P. Prostřeno. Byl tam i režisér z Pokladu z půdy, který si mne pak vybral, aby tam nebyli jen starožitníci. Tímto chci producentům poděkovat, že mi dali šanci a zároveň všem, kteří mi pomáhají na mé těžké cestě.
Vetešník byl vždy v historii taková ta spojnice mezi člověkem a odpadem, skládkou, kotlem. Měl přehled a dokázal staré věci navracet do života. Chudší lidé tam chodili nakupovat užitkové věci. Uvědomuji si, že v Pokladu z půdy kupuji někdy nesmysly. Protože si myslím, že prodávající, kteří tam přijdou, by si měli také něco odnést. Vždy tam utratím vše, co za pořad dostanu. Nestalo se mi ani jednou, že bych na tom vydělal. Mám to postavené jako zábavu, ne jako zdroj příjmů.
Tenhle obchod je i nostalgie, spousta lidí projde a zavzpomíná na to, co měli doma. Co se týká zámku v Martinicích, jedná se o renesanční objekt, ve kterém každým rokem něco málo zrenovuji. Se zámkem mám partnerský vztah, sednu si do křesla, kouřím dýmku a sžíváme se spolu s objektem. Dýmku jsem dostal ke čtyřicátým narozeninám od profesora Seidla a tabák přímo od jeho výrobce Stanislava. Z těchto dvou věcí mám obrovskou radost a děkuji jim za to.
Byl bych rád, aby jednou po mně zámek a lásku k mému koníčku převzaly děti. Aby se tato historie zachovala pro příští generace. Na jednoho člověka je to teď ale přivelké sousto. Měl jsem dlouhodobě rozdělané množství projektů, které s příchodem covidu padly. Dnes bojuji o přežití.”
Pavel Kuře
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
