Zdrojem informací jsou především zprávy některých raně středověkých legendistů a kronikářů, vše ovlivňují výsledky archeologických výzkumů. Slavníkovci mají ale pevné místo v naší historii. Zcela jistě do ní patří, možná víc než jen sv. Vojtěchem a svým „vyvražděním“. Možná další bádání na jejich hradištích přinesou nové přesvědčivější důkazy o jejich původu i zániku. Lze tedy říci, že k záhadám nejstarších českých dějin patří také Slavníkovci.

Kulaté výročí první písemné zmínky

O slavníkovské Libici psal na začátku 12. století, tedy se stoletým odstupem i kronikář Kosmas, který ji označil za hlavní sídlo zmiňovaného rodu. Právě letos si připomínáme 1040 let od této první písemné zmínky. „Kosmovo datum 981 s nejstarší zmínkou o Libici je i dnes přijímáno a není zpochybňováno. Co se týká postavení Slavníkovců a jejich panství v 10. století, názory na tuto otázku, se změnily v devadesátých letech minulého století. Předpokládá se, že jednotný český stát Přemyslovců vznikl již v počátcích vlády knížete Boleslava I. (935-972). Tento panovník dokončil podřízenost dosud nezávislých českých oblastí knížectví pod svou vládu a dosadil tam své správce. Dle určitých předpokladů měl být Slavník členem vedlejší rodové větve Přemyslovců, kterého Boleslav I. pověřil správou rozlehlého území ve východní části Čech, “ vysvětlila archeoložka a historička Jarmila Princová.

Pro úplnost je možné dodat, že Kronika Čechů (Chronicum Boemorum) pražského děkana Kosmy byla psána latinsky. V poznámce, která se dotýká roku 981 je uvedeno, že zemřel Slavník, otec sv. Vojtěcha. Vedle charakteristiky a povahových rysů zakladatele rodu se dále uvádí. „Hlavním sídlem tak význačného knížete byla Libice (v latinském originále Lubic) ležící na místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví Slavníkovo mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, u řeky Mže.

Podobně na jižním konci proti Němcům mělo tyto tři hraniční hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice, až doprostřed hvozdu; dále na východ proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.“ Některá z těchto uvedených míst jsou také zdrojem mnoha různých dohadů a názorů. Slavníkovci patrně představovali stejně tak urozený rod, jakým byli Přemyslovci. Mohli to být bud' potomci starých rodových předáků či stařešinů anebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v dávnějších časech. Možná se jednalo o boční větev Přemyslovců nebo o nějakou rodovou přízeň, možná o knížecí rod Zličanů nebo Charvátů. Kosmas ještě doplňuje: „Tento kníže Slavník, dokud žil, št'astně žil.“ Takový dodatek historici vysvětlují jako víceméně bezproblémové soužití se sousedy.

Tragédie rodu v září roku 995 

Slavník a jeho žena Střezislava měli asi pět synů. U soutoku Labe s Cidlinou bylo vybudováno dobře opevněné sídlo, chráněné vodním příkopem. Na akropoli hradiska žila knížecí rodina i početná družina. Odborníci soudí, že zde měli svoje dílny i někteří řemeslníci a zřejmě zde mohla být i mincovna. Archeologové zde našli z té doby zbytky základů kamenného kostela.

Názory na jeho podobu se v průběhu minulých let však změnily. Zpochybněna je dnes také existence knížecího paláce. Patrně sem však patřila řada dřevěných hospodářských objektů. Objeveny byly i základy mohutného opevnění. Z toho je zřejmé, že příběhy vytvořené na základě archeologických výzkumů vycházejí z poznatků dostupných ve své době. Ale vysvětlení archeologických pramenů není nikdy definitivní. Důkladných hradeb se dočkalo i tzv. Předhradí, dnešní obec, kde měli svoje obydlí další obyvatelé Libice, kteří se především starali o zásobování akropole. Po smrti zakladatele rodu se vlády ujímá nejstarší syn Soběslav a v dalších letech se vztahy k Přemyslovcům začaly zřejmě měnit, vznikaly různé spory o území, Slavníkovci si razili vlastní mince, problémů přibývalo. Vládnoucí Boleslav II. se mohl obávat jejich vzrůstajícího vlivu.

Česká kotlina nebyla také vhodná pro dvě mocenská centra. Jedno z nich muselo zaniknout. K násilnému aktu došlo v Libici v září roku 995. Rodovou tragédii přežil shodou okolností zmíněný Soběslav a jeho bratr, nejslavnější Slavníkovec Vojtěch (druhý pražský biskup). A nelze zapomenout ani na jejich nevlastního bratra Radima (prvního hnězdenského arcibiskupa). Příčiny vyvraždění Slavníkovců zůstávají stále ne zcela jasné a otazníky zůstávají, protože některé důvody neznáme. Mohlo by se hovořit o tajemství, které patří k soužití Přemyslovců a Slavníkovců.

Libice po této zkáze zcela nezapadla. Nenabyla však už nikdy slávy a bývalého významu Slavníkovského období, Hradisko patřilo k dalším důležitým střediskům sjednoceného přemyslovského státu. V roce 1108 zde došlo k zavraždění správce Božeje a jeho syna Bořuta z rodu Vršovců. Ale to všechno by už byly další samostatné příběhy našich nejstarších dějin.

Dnes jsou přímo na akropoli raně středověkého hradiska vyznačeny základy otonského kostela z 10. a paláce z 11. století. Pod úpatím je památník připomínající hrdou minulost těchto míst. A už z dálky je vidět sousoší dvou nejznámějších Slavníkovců, sv. Vojtěcha a sv. Radima.

Dnešní obec nymburského regionu je tedy spojena s počátky formování české státnosti. Samotný areál hradiska Slavníkovská Libice byl v roce 1989 prohlášen za Národní kulturní památku, bohužel jasné označení tady stále chybí.

A zmíněné kulaté výročí první písemné zmínky by nemělo být zapomenuto.

Autor: Milan Čejka