Krajina kolem Ratměřic ovšem před osmi sty lety vypadala zcela jinak, než dnes. Byla téměř celá pokrytá hustými lesy, na některých místech bažinami a cest v ní bylo ještě málo. Vhodná místa pro založení vesnic si museli naši předkové pracně dobývat mýcením lesů a teprve pak postupně uvolněné plochy upravovat na malá políčka. Skromné domky zčásti zapuštěné do země si budovali ze dřeva. Stodoly ještě neměli a dobytek nebyl ustájený.

Je pravděpodobné, že vznik Ratměřic ovlivnilo působení ženského premonstrátského kláštera v blízkých Louňovicích pod Blaníkem, založeného v roce 1149. Asi ve třetině 13. století byl v Ratměřicích jako na dlouhou dobu jediná kamenná stavba postaven v románském slohu prostý hranolový kostelík, který byl zasvěcen sv. Havlovi. V době Karla IV. byl kostelem farním. Na konci 14. století k němu bylo na východní straně přistaveno v gotickém slohu kněžiště. Kolem kostela byl hřbitov.

V roce 1420 husité louňovický klášter zničili a Ratměřice tak na dalších asi 120 let přešly do vlastnictví Táborských. Protože i tehdy existovaly poplatky podobné dnešním daním, odváděli je Ratměřičtí do Tábora. Tam se vedly seznamy poplatníků z vlastněných vesnic s údaji o výši odváděných poplatků – urbáře. Díky zachovanému urbáři z roku 1502 dnes známe jména 22 hospodářů, jejichž rodiny tehdy v Ratměřicích žily. Ty se tímto počtem řadily mezi větší vsi.

Když v roce 1547 Táborští neuposlechli příkazu císaře Ferdinanda I., aby mu poskytli vojenskou pomoc ve válce proti evangelíkům, potrestal je odebráním jejich majetku včetně řady vsí. Pak se vlastníci Ratměřic poměrně rychle střídali. Po roce 1600 jím byl Jan Ostrovec z Královic na Vlašimi, jeden z členů direktoria, které v roce 1618 převzalo moc v království po stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. To bylo, jak známo, neúspěšné a po zkonfiskování panství je získal Bedřich z Talmberka.


Jednou z největších osudových událostí v dějinách Ratměřic byla v době třicetileté války bitva mezi švédským a císařským vojskem, k níž došlo na počátku března 1645 mezi Ratměřicemi a Jankovem a která je všeobecně nazývaná jako bitva u Jankova. Před asi 30 000 drancujícími žoldnéřskými vojáky se obyvatelé Ratměřic i řady okolních vsí sice snažili ukrýt v lesích, ale stejně po návratu našli ves vypálenou a zcela zpustošenou. Na polích leželo asi 6 500 padlých vojáků.

Vzniká ratměřický zámek

Když se pak v roce 1654 pořizoval k daňovým účelům ve všech vesnicích soupis osedlých známý pod názvem berní rula, bylo v něm v Ratměřicích zapsáno 15 sedláků a 2 chalupníci a také ještě 8 rozbořených a pustých stavení. Ve 2. polovině 17. století zdědil panství Rudolf František Ferdinand z Talmberka, který měl své sídlo v Jankově. Tím se Ratměřice staly součástí jankovského panství. Brzy po roce 1700, když Rudolfovi z Talmberka zemřeli v mladém věku všichni tři jeho synové jako potenciální dědicové, rozhodl se panství prodat. Prodal je dvornímu radovi Janu Antonínu Lukášovi Kořenskému z Terešova. Ten je pro historii Ratměřic důležitý nejen tím, že přenesl sídlo panství do Ratměřic, ale především tím, že tam on a jeho následovníci vybudovali ratměřický zámek.

Za vlády Marie Terezie se pořizoval nový soupis půdy a jejich vlastníků známý pod názvem Tereziánský katastr. V Ratměřicích do něj bylo zapsáno 28 sedláků a 14 domkářů a bezzemků. Půda, na které hospodařili, byla zařazena do šesté, tedy druhé nejhorší z osmi kategorií kvality. To znamenalo, že se na ní urodil 3,5násobek výsevku. Výnosy plodin byly výrazně nižší, než dnes a také dobytek byl menšího vzrůstu, než na jaký jsme zvyklí. Používal se trojhonný systém, při němž se každý rok asi třetina půdy nechávala ležet ladem, aby si „odpočinula“.

Jak bylo tehdy obvyklé, ratměřičtí hospodáři pracovali nejen na svých polích, ale museli vedle toho plnit stanovenou robotní povinnost. Sedláci ji plnili po čtyři dny v týdnu (se šesti pracovními dny) a se svým potahem, zatímco chalupníci dva až čtyři dny týdně. Náročnost tehdejšího života Ratměřických lze dokreslit třeba i tím, že veškerou vodu pro sebe i pro zvířata si museli do svých domů donášet odjinud a svítili si jen loučemi. Teprve koncem 18. století se v našem regionu začaly pěstovat brambory.

Roku 1830 koupila ratměřicko-jankovské panství hraběnka Henrietta (Jindřiška) Chotková z Chotkova a Vojnína. To už bylo v Ratměřicích 33 chalup, stále jen dřevěných a krytých doškami nebo slámou. Následující předání panství hraběnky Chotková jejímu synovi Ottovi bylo pro Ratměřice přínosem. Nejen proto, že hrabě Otto Chotek dal přestavět ratměřický zámek do jeho dnešní podoby, vybudovat kolem něj krásný park se sekvojovci a zvelebit ratměřický kostel, ale také proto, že pomáhal lidem a proslul tak jako lidumil.

Kostel sv. Havla v RatměřicíchZdroj: archiv obce

Nejvyššího počtu obyvatel dosáhly Ratměřice kolem roku 1880, kdy v nich žilo přes 400 lidí. Pak začal tento počet klesat kvůli častému odchodu venkovanů do měst včetně odchodů do ciziny. Hospodáři tehdy dosahovali výnosů u pšenice asi 1,2 t/ha, u brambor 70 – 80 q/ha a dojivost jejich krav byla asi 1 200 l za rok. Jejich domy měly zpravidla jen jednu obytnou místnost, ve které žily tři generace rodin: prarodiče, rodiče a děti, kterých bývalo víc, než dnes. Zpravidla jednu místnost obývalo asi deset členů rodiny.

Hosty zámku byli i Eduard Beneš a Jan Masaryk

Doba krátce po vzniku Československa byla pro Ratměřice příznačná tím, že po pozemkové reformě ve 20. letech minulého století koupili ratměřický velkostatek spolu se zámkem a parkem manželé Vladimír a Milada Kabešovi. Kabeš byl zakladatelem a vlastníkem pražské továrny na letadla a později i automobily Aero. Také oni věnovali značnou péči ratměřickému zámku a parku i zvelebení obce. Navštívil je tam v roce 1937 například i president Eduard Beneš a Jan Masaryk. Kabešův syn Vladimír Kabeš mladší pokračoval v péči svých rodičů o Ratměřice, avšak ten už musel být po válce svědkem znárodnění zámku a brzy poté emigroval.

Pak se vystřídalo několik vlastníků ratměřického zámku, až připadl Magistrátu hl. m. Prahy, který v něm zřídil Ústav sociální péče. Ratměřice v tu dobu proslavil jejich rodák Josef Vlach, houslista, dirigent a pedagog, spojený se jmény souborů, v nichž úspěšně působil, totiž Vlachova kvarteta, Českého komorního orchestru a Sukova komorního orchestru. Po svém úmrtí v roce 1988 byl pochován na ratměřickém hřbitově.

Po roce 1989 došlo v Ratměřicích ke značnému oživení činnosti. Vesnice byla plynofikovaná. Mimořádným úspěchem obce bylo získání prestižního titulu Vesnice roku v roce 2010 jako ocenění vysokého podílu obyvatel Ratměřic na dění v obci. Ratměřice, které dnes mají asi 300 obyvatel, se mohou pochlubit i tím, že mají své muzeum (hasičské), galerii a pěvecký sbor, byť ve skromných rozměrech. Zámek s parkem, které jsou nyní v soukromém vlastnictví, prošly náročnou a pečlivou rekonstrukcí. Péči o prostředí obce dokládá i výsadba několika nových alejí v okolí. Na okraji obce vyrostlo a stále vyrůstají nové domy. Již proslulá je Ratměřická fontána jako vodní, hudební a světelná show, konaná vždy koncem srpna za přítomnosti několika tisíc diváků. Snad se tak dobře povede Ratměřicím i v dalších staletích.


Jaromír Coufalík