Moje první dny v Ekvádoru

Na cestu do Jižní Ameriky jsem se chystal už od února, ale s vědomím, že možná budu muset plány změnit kvůli Covidu. Nejvíce mě zajímají Peru, Bolívie a Ekvádor. Nejméně do konce června jsou přijjatelné podmínky k cestování z těchto zemí jen do Ekvádoru. Jel jsem nejprve do Španělska (autem do Baskicka a poté už bez auta do Madridu), jednak abych trochu osvěžil mluvenou španělštinu, a také díky dobré nabídce přímých letů z Madridu. Zpočátku jsem si i dělal naděje, že bych mohl využít nějaké místní cestovní kanceláře, hlavně pro usnadnění amdinistrativy, ale zdá se, že v menších městech zanikly (včetně těch, co se ještě daly najít na internetu) a když už jsem na jednu narazil ve městě velkém, ukázalo se, že pro cizince zájezdy neorganizuje. Nezbývalo tedy, než se ponořit do online nákupů, rezervací a papírování, a ještě v den odletu podstoupit v Madridu test (osvědčení o uzdravení z Covidu nestačilo). Vlastně i ubytování v Ekvádoru jsem sháněl na poslední chvíli, a to hlavně proto, že úřady vyžadovaly vyplnění údajů o pobytu.

Díky vyřízení všech papírů jsem nebral příliš vážně doporučení dostavit se na letiště 4 hodiny před odletem a dorazil jsem s předstihem "jen" asi tříhodinovým (zčásti kvůli zdržení způsobenému tím, že jsem z metra vystoupil na stanici u terminálů 1 až 3, ale letadlo samozřejmě letělo až z toho posledního - kdosi z personálu letiště mi řekl, že se nemusím vracet do metra a lze použít i autobus - což by jistě bylo levnější - ale chodba k němu byla zavřená). Nicméně i ty 3 hodiny se využily bez velké rezervy (např. se ještě jelo nějakým letištním metrem k "satelitnímu" terminálu). Letadlo odstartovalo se zpožděním asi půl hodiny (cestující začali být pouštěni do letadla až dost pozdě).

Na letišti v Quitu už to šlo rychle, kontroloval se jen pas a doklad o negativním testu a odevzdal se formulář vyplněný už v letadle. Brzy jsem přistoupil na první nabídku taxi do místa ubytování. Protože mi to z mapy připadalo jako samota, ujistil jsem se, jestli má řidič navigaci. Jak se ukázalo, k nalezení místa podle souřadnic to nestačilo. Naštěstí měl ve voze wifi a spolu s online mapou v mém počítači jsme to zvládli. V taxíku sedí cestující jen vzadu za stěnou z plexiskla - jedno z opatření proti Covidu. Jízda byla samozřejmě rychlá a hlavně po sjetí z dálnice i náležitě divoká (pokud má někde silnice slušný povrch, tak tam jsou aspoň retardéry, mezi nimiž bylo prudké rozjíždění i brzdění), což v kombinaci se sledováním mapy nebylo zrovna příjemné…

Prodavačka dezinfikovala mnou podanou bankovku

Bylo už skoro 10 večer místního času, takže jsem splnil pokyny k nalezení klíčů a šel poměrně rychle spát. Ráno se ukázalo, že moderně vybavená dřevěná chata není zas taková samota - přijel pan domácí (resp. otec toho, co chatu oficiálně pronajímá). Moje první starost byla, kde se dá koupit něco k jídlu. Cestou k obchůdku jsem zjistil, že roušky se (stejně jako ve španělských městech, i když tam už se mluví o rozvolnění) nosí i venku (což ale na zdejší prašné cestě nemusí vždy vadit). Prodavačka dokonce dezinfikovala podezřele zachovalou bankovku ode mě (správně tušíc, že je až z Evropy - platí se tu dolarem).

Po snídani a dalších informacích od pana domácího jsem zamířil autobusem do nejbližšího města - Sangolquí. Autobusy mají až do pozdního večera luxusní interval 10 minut a nejsou drahé snad ani na místní poměry. O výběr jízdného se stará průvodčí, což je často kluk asi mezi 10 a 15 lety (k jeho povinnostem patří nastupovat na každé zastávce jako poslední, a to zásadně za jízdy). Správně jsem tušil, že najít ve městě ten správný autobus zpátky může být problém, proto jsem se průvodčího zeptal na jméno vesničky, odkud jsme vyjeli, a číslo autobusu. Jak se při návratu ukázalo, obojí bylo nepoužitelné (názvu vesnice jsem buď dobře nerozuměl, nebo mi ho řekl úplně špatně; a číslo autobusu rozhodně nebylo číslem linky).

Vystoupil jsem po zahlédnutí první banky, ukázalo se však, že byla zavřená. Nakonec jsem vyměnil aspoň 100 eur za dolary (1:1) v jednom zlatnictví. Kromě menších nákupů a oběda jsem hlavně nasával atmosféru města. Hustý provoz (jednou mě málem srazil cyklista, kterého jsem si všiml na poslední chvíli), troubení (naštěstí spíše jen lehčí a hlavně od taxíků), vyvolávání pouličních prodejců (mandarinky) i z různých "akcí", např. z prodejen motorek. Každopádně roušky se dodržují i venku (méně až vyloženě v horách), v některých podnicích se hustě dezinfikovalo. Žebračku jsem potkal jen jednu a vyzkoušel jsem její poctivost věnováním zbytku rýže a zeleniny z oběda (jeden její kolega v Praze na nabídku jablka reagoval s tím, že takhle "po ránu" nejí, i když se už blížilo poledne…). Do řeči se se mnou dala jedna prodavačka jakéhosi jídla z Venezuely, byla docela ochotná poradit, ještě někdy zajdu k jejímu stánku.

Na chvíli jsem se ztratil a pak našel opět správný směr

Cestou zpět jsem se naivně řídil číslem autobusu (šlo spíš jen o číslo konkrétního vozu) a řekl, že jedu až na konečnou. Už chvíli před ní jsem měl podezření, že nejedu správně, které se samozřejmě potvrdilo. Zbýval poslední záchytný bod - název "výpadovky" z města. Průvodčí mě milostivě nechala jet bezplatně kus cesty zpátky a vysadili mě někde, kdy měla být ta ulice. Tam jsem se však vydal na opačnou stranu (také proto, že nikdo z místních příslušnou ulici neznal). I když jsem už věděl, že to není správná silnice, kus jsem stoupal pěšky a pak se i svezl dalším autobusem. Nahoře to nejprve vypadalo, že budu muset zase dolů do města, ale řidič mi naštěstí poradil zkratku do toho správného údolí. Byla to rozhodně zajímavá procházka, cesta vedla i kouskem lesa, kde jsem fotil hlavně exotické květy. Nevím, jestli se tady dá mluvit o deštných pralesech, ale je vidět, že voda v lese nechybí.

Psi jsou zásadně neuvázaní a bez obojků, chodí volně po ulicích a většinou jsou velmi tiší a nenápadní, často však mají tendenci se přiblížit zezadu a pak začít štěkat.

V sobotu i v neděli bylo počasí velmi podobné: ráno zima (přeci jen, nějakých 2800 m n.m.), asi od 9 do 12 hodin slunečno a teplo až k 30 °C, ale odpoledne se brzy ochlazuje a je spíš už zataženo a občas déšť, který může být asi od 16 h, i v noci, dost silný. Kombinaci horka a deště, která je běžná v našem létě, jsem nezažil.

V noci na neděli jsem si musel přitopit (elektricky) a brzy ráno se šlo na výlet směrem do hor. Místní obchůdky jsou i v neděli otevřené. Krásné výhledy na pastviny i několik vzdálenějších hor. Odpadků na silnicích není málo, ale jsou poměrně ukryté vždy na kraji.

Autor: Václav Procházka