Bohužel to byla pravdivá informace a já si dala dohromady jeho tón, který jsem využívala pro spojení s ním, s tím, že pan doktor už k nám nikdy nepřijede. A že se na nás na všechny kouká z nebe. Přišla obrovská bolest, která naplňuje nás všechny. Ten pocit se nedá popsat. On byl součást našeho života, jak naší rodiny, tak i jistě i vaší. Byl člověkem, od kterého jsem nikdy neslyšela – mám dovolenou. Kdokoliv potřeboval pomoci, byl k dispozici. Bylo jedno, jestli je 8.00, 20.00, nebo 4.00 hodiny ráno. Byl tu pro pro všechny z nás a naše miláčky – koně, psi, krávy, ovce.

Pro každého, kdo potřeboval pomoc. Jeho telefon, nás s ním pojil, nasedl do jeho červeného "Vláďamobilu" a jel pomoci. Byl realistou, ale se zájmem a láskou přistupoval ke každému, kdo potřeboval pomoci. Vždy měl řešení, přemýšlel, případně telefonoval a jednal. Co se týkalo např. očkování, tak jsme si řekli: - někdy - a věděli jsme, že to není akutní a nestanovili jsme si pevný termín, ale věděla jsem, že až bude mít čas – protože určitě pomáhá někomu, kdo potřebuje - tak přijede. Zároveň, pokud jsme měli akutní problém, navedl nás a jel ihned. Vždy ochotně, se zájmem, s nadějí, láskou, a my jsme mu věřili.

Pan doktor byl člověkem, který bude chybět jako člověk – Tolik lásky, kolik dal jeho pacientům (zvířatům), nedají ani někteří lidi lidem….

Chybět bude nejen nám, ale nám všem, kdo jsme ho znali. I na Velké Pardubické. Celá země přišla bohužel o úžasného, milujícího tátu, syna, bratra, strýce, kamaráda a člověka a úžasného lékaře.

Pane doktore, děkuji Vám za nás všechny. Za to, jaký jste byl člověkem navždy zůstanete v našich srdcích. Ale věřím, že se na nás ze shora koukáte a jste tu s námi. 

Autor: Barbora Absolonová