Čep patří mezi významné české prozaiky, esejisty a překladatele 20. století. Působil též jako redaktor a editor. Narodil se roku 1902 v Myslechovicích u Litovle a po nedokončených studiích na filosofické fakultě se stal spisovatelem a překladatelem.

Jeho první díla začala vycházet časopisecky už ve dvacátých letech. V srpnu 1948 nedobrovolně emigroval do Paříže, kde žil (přestávkou let 1951 až 1955, kdy pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa v Mnichově) až do své smrti v roce 1974.

Autor hluboké spirituality

Kromě jednoho románu psal hlavně povídky a později v emigraci i eseje. Základním znakem jeho poetiky je metafora „dvojího domova“, jednoho zde na zemi a druhého v nebi, kam všichni směřují. Jan Čep je autorem hluboké spirituality.

V jeho dílech rezonuje úzkost z pomíjivosti světa, polarita života a smrti, skutečnosti viditelné a neviditelné, tohoto světa a světa posmrtného. Svými povídkami a esejemi nám ukazuje život v perspektivně věčnosti.

Jako autor byl u nás po dlouhá léta prakticky neznámý, protože jeho díla zde nesměla vycházet. Až v devadesátých letech se čtenářská veřejnost mohla seznámit s tímto básníkem české prózy a barokního životního pocitu i umělcem s mimořádně hlubokým vztahem k rodnému kraji a venkovskému prostředí, které mu bylo důvěrně známé.

Povídky a hudební doprovod

Osobní krátké esejistické vyznání autorovi přednesl úvodem znalec jeho díla profesor gymnázia, básník a prozaik Pavel Hoza. Zamyšlení nad životním osudem a dílem Jana Čepa se odvíjelo v rozhovoru herce Františka Kreuzmanna s Pavlem Hozou.

V průběhu večera zazněly tři povídky z různého autorova období: Dvojí domov, Vigilie a Před zavřenými dveřmi v citlivém podání obou protagonistů, herce Františka Kreuzmanna a profesora Pavla Hozy.

Hudebním spolutvůrcem večera byl houslista Petr Macešek, který působil od devadesátých let jako koncertní mistr Sukova komorního orchestru, později jako koncertní mistr a umělecký vedoucí Pražského komorního orchestru a dnes zejména jako pedagog na Ostravské univerzitě a Mezinárodní konzervatoři v Praze.

Jeho housle zazněly ve skladbách Dvořákových a Smetanových a spolu se závěrečnou niternou Meditací z opery Thaïs J. Masseneta, doplnily zážitek z mluveného slova prožitkem hudebním.

Duchovně zaměřený večer objevil málo známého českého spisovatele a otevřel i pohled na jednu ze smutných kapitol naší kulturní historie, kdy řada autorů byla z politických důvodů vyřazena z umělecké činnosti, jejich jména a práce upadly v zapomenutí.

Je moc dobře, že se dnes tato bílá místa postupně zaplňují, protože jejich díla vznikla z lásky k domovu a vlasti a bytostně sem patří. Tento večer toho byl názorným příkladem.