Chaos 

V železniční stanici nastal zmatek. Od rána žádný vlak nepřijel. Cestující postupně zaplňovali nádraží a okolí. Auta nemohla projíždět, pošta nechodila. (Nechodil ani švec Zápecký, ale to nemělo souvislost. Měl zánět šlach.) Místní lékárník důvěrně sděloval naprosto cizímu člověku, že jede za ženou. A jestli se vlaku nedočká, je to na rozvod. Takže mu tato situace velmi vyhovuje.

Všeobecná podrážděnost se stupňovala. Paní s dvěma nacpanými taškami důrazně vysvětlovala davu, že rozhodně musí odjet, protože už tam měla být. Pozornost jí věnoval jen zaběhlý jezevčík, který jí počůral botu.

Aby toho nebylo dost, ve výdejně jízdenek se porouchal přístroj na vydávání jízdenek. Což vyvolalo další pozdvižení. Pokladní bryskně řešila situaci udělením pokuty pánovi s kufrem za zesměšňování Českých drah. Ovšem když pán s kufrem zvolal: „Chce na mě tři stovky, že je tady bordel! Zalez, hlavo skopová!“ Skopová hlava zalezla a zatáhla záclonku.

„Za tohle někdo šeredně zaplatí!“ volal dál pán s kufrem a deštníkem rozbíjel okna čekárny. „Já to pošlu do Curychu! S tím se musí něco dělat ! Takhle tedy ne!“

„Připište tam, že mi kape kohoutek v kuchyni,“ řekla babička sedící na lavičce.

Nikdo nebyl schopný situaci řešit. Snad se výpravčí přece jenom najde, panovalo všeobecné doufání. Ten, za stálého pečlivého leštění zábradlí před dopravní kanceláří každého srdečně zdravil a nabádal, že do křenové omáčky celeru ani špetka.

Ze zavazadel se vysunula bokem tělnatá Pakrová a důležitě sdělovala, že kdyby něco projíždělo, tak se to zastaví. To by se samozřejmě ohlásilo. Ale rozhlasem ne. Ten je v poruše. Kdyby se do toho, co se zastaví, všichni nevešli, to nehrozí, bude líp. Musíme držet spolu.

Za ohromujícího jásotu přijela na první kolej drezína. Po všeobecné bitce se podařilo pěti cestujícím směřujícím na Tábor nastoupit mezi sudy oleje a drezína s nimi odjela směrem na Prahu.

Pakrová za nimi volala: „Když spadnete, máte pohřeb ve Strašnicích!“
Tři dámy Pakrovou obestoupily. „Jdeme si stěžovat!“ řekla ostře jedna z nich.
„Na co ?“
„Do toho vám nic není.“ Prodraly se k výpravčímu. „Přišly jsme osobně. Chceme slyšet jassou odpověď, abychom se mohly zařídit !“

Výpravčí usměvavě pokyvoval hlavou: „Samozřejmě. Kdykoli po neděli, pánové.“ Zábradlí se jen lesklo.
„To si ještě povíme!“ A vstoupily do budovy. V prvním patře zabušily na první dveře. Otevřelo jim děvčátko. „Je tu nějaká odpovědná osoba?!“ Děvčátko zavrtělo hlavou. „Dobře. Tak půjdeme vejš.“ Dámy sešly do přízemí a ve čtyřřadě pořadovým krokem opustily nádraží.

Na záchodcích visela zežloutlá cedule PŘIJDU HNED. Dámy se tedy trousí vlevo za plot, páni se nežinýrují.

Určitě světlo do situace vnesly protrhané mraky. -Trhá se to, trhá-, zachmuřeně pokyvovala hlavou průvodčí po službě nad párající se uniformou.

Vše nezadržitelně spělo k panice. Naštěstí se objevil farář, směřující za svými ovečkami a králíky. Situaci se snažil uklidnit zahájením bohoslužby na druhém nástupišti. Shromáždili se u něj všichni nevěřící, tedy ti, kteří nevěřili, že by mohl přijet vlak a přejet je.

Ve chvíli, kdy farář plamenně citoval desatero a dostal se k nepokradeš, horlivě přitakávající pán v obleku zanořil ruku do tašky vedle stojící důchodkyně a její peněženka zmizela v jeho kapse.

Holčičce v červených šatečkách padl do dlaně trus přelétavého holuba a začala řvát. Utřela trus do kabátu pupkatého pána a utíkala pryč. Pán se za ní rozeběhl, ale brzy pochopil, že je moudřejší, stanul na pražci a vzdalující se holčičce svýma jedinýma prázdnýma rukama hrozil a drsně nadával. Část nevěřících nevěřícně kroutila hlavou. Přelétavý holub jedl patrně mastné, další dávku pustil na faráře. Přiskočila k němu oddaná starší paní v šátku, a zatímco on zaníceně kázal o mravnosti, ona mu láskyplně očišťovala kapesníkem poklopec.

Na nádraží vstoupila skupina civilních zaměstnanců ministerstva vnitra, kteří zde byli na školení o boji proti cholesterolu, a dali si opečenou klobásu. Na posledního se nedostalo. A protože mu nikdo nechtěl dát kousnout, všem shodil uzenku na zem. Strhla se rvačka, při níž klobásy požírali volně pobíhající psi. Jako na zavolanou přijížděl autobus s 20 policejními adepty. Promptně zastavil, protože mu došla nafta, a všichni odešli do bufetu na guláš. Guláš ne že by nebyl dobrý, nebyl vůbec. A i jinak nebylo nic. Policejní adept, prosím. Ale hladový policejní adept, to už je silná káva. To by nevydržel žádný bufet.

Z lánu pšenice vběhl do kolejí mladík, pronásledovaný dvěma muži v bílých pláštích. Pacienta, který jim utekl ze sanitky při převozu z kožní kliniky do blázince, se v divoké honičce snažili dostihnout. Farář všechny tři nabádal, aby svůj život žili v klidu a míru.
„Jakej klid!“ rozčílil se vousatý pán. „Má to jet? Má. A jedete to? Nejede! Tak co!“
„Ale pojede,“ řekl vlídně farář.
„Ale nejede !“ zařval vousatý pán a srazil faráře direktem na zem. Bohoslužba skončila.

Situace využili saniťáci. Popadli bezvládného faráře, naložili do sanitky a odvezli do blázince. Kus jako kus.

Nad nádražím zakroužila žlutá helikoptéra, vypouštěla rachejtle a usměvavé dívky v bikin- kách ladně vyhazovaly barevné papíry, které se nesmírně půvabně houpaly dolů ke krásným lidem. Téměř rukopisným písmem na nich bylo teple k přečtení - MALPO - PŘÍPRAVEK S NEJVÍCE VITAMÍNY ! ŽÁDEJTE VE VŠECH LÉKÁRNÁCH ! Dívky spílajícím lidem vesele mávaly. Vousatý pán byl rozohněn velice. Mít tak dlouhou ruku, urazil by helikoptéře vrtuli. Ale ta již zmizela za obzorem.

Mladík přistoupil k okapové rouře a snažil se ji odtrhnout od zdi. „Co děláš ?!“ křikla na něj pakrová. „Stejně neprší“, řekl klidně mladík a pokračoval. Roura se náhle vytrhla a za mladíkova chechtotu spadla. Pakrová si chtěla stěžovat u výpravčího. Když ho spatřila chodit po peróně a hlasitě předčítat z kuchařky zeleninové recepty, vsunula se zpět do zavazadel a zamkla. Rozčilovat se dvacet let před důchodem nemá zapotřebí.

Policejní adepti vyšli ze zdemolovaného bufetu a koukali, co by ještě snědli. Jeden z nich suverénně nadhodil: „ Chtěli to? Chtěli. Tak to maj.“
Kolega se zasmál: „Nevypadali, že by to chtěli.“

„Tak to maj taky. Hoj!“ A jak zvolal hoj!, spadla na něj utržená okapová roura.

„Padá to. Je to starý, “ pokrčil rameny mladík. Jako na potvrzení přilétla na adepta střešní taška. Uprchlý blázen totiž mezitím vyšplhal po hromosvodu na střechu a volal : „Všechno spěje k záhubě! Záchrana se blíží!“ A házel po lidech střešní krytinu. Přestože byla, na rozdíl od MALPO, naprosto bez vitamínů, situace se tím rozhodně neuklidnila. I když přece jenom trochu ano. Zběsilý vousatý pán dostal taškou po hlavě a znehybněl. Ale záchrana po chvíli opravdu přišla. Blázen se propadl na půdu.

Policejní adepti odnesli krvácejícího druha do autobusu, a přestože nádrž byla stále bez nafty, odvezli ho do nemocnice. Zdraví je přednější, než bezduchý ropný produkt. Když pochopili, že v tomto případě tomu tak není, začali zpívat husitské chorály.

Trochu stranou promlouval obstarožní pán statné postavy ke školákovi. „Mladý pane, když někoho chcete zneškodnit, nejlépe je předstírat činnost naprosto odlišnou od vašeho záměru. Utírání bot, mírumilovnost, a pak stačí jedna nečekaná dobře mířená rána a je po všem. Sledujte mě.“ Přistoupil k vousáči, který se po úderu taškou už trochu zmátořil. „To jsou dneska lidi, co? Pojďte, já vám pomůžu vstát.“
„Nešahej na mě!“ vymrštil se vousáč. „To jsi byl ty?!“ A ubalil obstarožnímu pánovi jednu pěknou do brady. „Hajzle!“
Školák na to koukal, žvýkal, s rukama v kapsách se doloudal k obstarožnímu pánovi, který se svíjel na zemi, kopl ho do zad a kymácel se pryč.
Rozdurděná aprobovaná učitelka tělocvik - dějepis stanula před výpravčím. „Já mám právo vědět, já chci do Hrabiště! Kdy to bude?!“
„Děvenko,“ navázal výpravčí…
„Nejsem žádná děvenka ! Chci do Hrabiště!“
„Je nutné si uvědomit,“ usmíval se výpravčí, „že kapie nepálí. Aby se docílilo pikantního účinku, je nutné přidat chilli.“
„Čili kdy to pojede to Hrabiště!“
„Je to možné, děvenko,“ kývl hlavou výpravčí.
„Nejsem děvenka!!!“
„Ale dřív jak za půl hodiny, lépe za hodinu, to je pořád brzo. Trouba to musí prohřát.“
„Vy jste trouba! V životě jsem neviděla většího pitomce!“ durdila se učitelka tělocvik – dějepis.
„Tak to mo moment“, vmísil se do debaty rodák. „Pan vý výpravčí je o orgán. A jako takový nemůže bejt veřejně u u u u u …“
„Já chci jenom…“
„U u u…“
„Říkám, že chci…“
„Uráženej! To p prostě ne ne nejde.“
„Co nejde!“ zjevil se náhle obstarožní pán a vymrštil pravačku a výpravčí se válel mezi kolejemi. „A je to!“ zahřímal.
„No moment,“ ozvala se učitelka, „a kdo mi teď řekne, kdy to pojede do Hrabiště?“
„Ještě ceknete a máte ji taky !
„Ale to to je žena,“ namítl rodák.
„A co ?!“
„Ta se nemůže u u u u…“
„Co se nemůže?!“
„U u u u urážet.“
„To jste neměl říkat,“ řekl temně obstarožní pán a skácel se k zemi za vousáčova zvolání : „Parchante, ty nedáš pokoj !“

Bláznovi se podařilo vylézt na krov a kymáceje se na trámu volal: „Všichni na koně ! Zvítězíme!“ A opět ho pohltila půda. V čekárně muž v montérkách bušil krumpáčem do podlahy a sveřepě si bručel : „ Tady to bude. Tady to musí být.“ Seděla tam babka, u nohy taška, z husí hlavou ven. „Něco hledáte?“
„Jo“.
„A víte jistě, že je to tady?“
„Jo.“
„A co když to tu nebude?“
Muž se vztyčil a pohlédl na ni. „Když to tu nebude, bude to jinde.“ A kopal dál. Babka vstala, vzala tašku a řekla huse: „ Pojď, Máňo, jdeme radši pryč.“

Před záchody už nějakou dobu přecházel bankovní úředník. Netrpělivost se stupňovala. Přecházel stále rychleji a úporněji, až zařval : „Přijdeš hned, jo ?! Ale to už budu posranej!“ A rozkopl dveře a zmizel v kabince.
„Neviděli jste mého muže?“ volala paní v nejlepších letech.
„Jak vypadá?“ zeptal se soused.
„Já už ani nevím. Před dvaceti lety odjel na Island a ještě se nevrátil. Ale jestli jel jinam, pak někomu věřte.“
„Já zase žiju s lesbickou přítelkyní,“ navázal soused. „Já jsem impotentní, ona frigidní. To jde.“

Ozval se hlas z megafonu. „Tudy povede dálnice. Musíme to zaměřit. Uhněte.“ Nikdo si ho nevšímal. „Říkám uhněte,“ zdůrazňoval hlas, „nebo k tomu přistoupíme jinak!“
„Co jste to říkal?“ zvolal náhle ekologický aktivista. „Dálnice? Tudy? Tak to tedy ne! Tady sídlí piskrvníci! Leda tunel! A pěkně hluboký! Lidi, neuhýbejte!“
Z čekárny vyšel muž z krumpáčem a řekl:“Tak to bude tady.“ A zarazil krumpáč do perónu.
Z megafonu se ozval hlas:“ Ještě nekopat ! Není zaměřeno!“

Okno v prvém patře se náhle otevřelo, na parapetu stanul blázen zcela bez šatů a volal :“ Jsem ploditel křesťanů!“ A vyskočil a mávaje rukama jako křídly letěl do teplých krajů. Naštěstí se při pádu zachytil tyče na vyvěšování vlajek a vlál na ní jako symbol suverénního státu.
„Ano!“ zvolala dívka, odhodila školní brašnu a šplhala k němu. Tyč se pod náporem začala ohýbat a pomalu, jak drhnoucí čas, se snesla k zemi. Blázen zvolal:“Všichni vpřed a máme je!“ A zmizel v pšeničném poli. Dívka se rozeběhla za ním.
Učitelka tělocvik - dějepis pohodila rukama, vzdychla a zavrtěla hlavou. „Jak na to koukám, do toho Hrabiště se snad ani nedostanu. Ale až zase něco, tak tedy ne!“
„Tak jeďte do Pppovidel,“ nadhodil rodák, „tam taky tóóčej póóópovice.“
Na všech návěstidlech se náhle rozsvítila béžová. Udivený výhybkář zmateně listoval v dopravních předpisech.

Náčelník stanice Cípajs vše zděšeně sledoval ze své kanceláře. Spatřila ho babka s husou. Zvedla hůl a zvolala: „ To je on!“ Sjednocený dav se vztekle se zaťatými pěstmi vyřítil k němu. Sklo řinčelo, dveře se rozlétly! Cípajs skočil ke stolu a v zásuvkách horečně hledal revolver, který nikdy neměl. Konečně ho našel, přiložil ke spánku…

Cípajs sebou trhl, vztyčil se a zíral před sebe. Kruci, to byl hajzl sen!

Autor: Jiří Cinkeis