Bylo příjemné a poměrně jednoduché nechat se unášet říjnovou atmosférou - koneckonců na zatvrzelého monarchistu, který by okolí kazil republikovou náladu, tady u nás pravděpodobně nenarazíte. Ovšem 17. listopad…

Máme vůbec co si připomínat? Já vím, je to zvláštní a možná nepatřičná otázka. Ale každý určitě nejméně jednou zhlédl reportáž, kde lidi na ulici (speciálně rozesmáté dospívající) zastaví osoba s mikrofonem v ruce s dotazy na něco z novodobé historie.

Odpovědi mnohým z nás přijdou ve valné většině buď nehorázně vtipné, nebo k pláči - záleží na smyslu pro ironii. Reportér nás nenechá na pochybách, že se česká společnost řítí nadzvukovou rychlostí do propasti nevzdělanosti.

Často se snažím přesvědčit samu sebe, že televize vystříhala ze spousty respondentů jen těch "top deset", k nimž přimíchala dva, kteří ze sebe dostali kloudnou odpověď. Ale chce se mi obhajovat tu třetinu mladých (jak říká nedávný průzkum pro Českou televizi), která nemá o roku '89 ani ponětí.

Moderní historie, zejména období po druhé světové válce, se stala tak trochu oborem pro fajnšmekry. Vzpomínka na minulé století je ještě příliš čerstvá, aby se dala ve škole podat stejně neutrálně jako Sámovo vítězství u Wogastisburgu.

Nebo na ni na konci čtyřletého letu dějinami nezbude dostatek času. Jak často sledujeme seriózní média, která informují o nejnovějších dějinách? A jaké místo v žebříčku oblíbených konverzačních témat zaujímá historie v českých rodinách? Stojí si lépe než hokej?

Je tu jeden zásadní rozdíl mezi dobou dnešní a minulou. Předtím lidé chtěli vyjádřit svůj názor, ale nemohli. Dnes můžeme, ale nechceme. Radost z toho, že nejsme nuceni do urny házet volební lístek jedné strany, během tří dekád vyprchala a stále více lidí nad volbami mává lhostejně rukou: 

„Já si z těch X stran prostě nikoho nevyberu."
„Vůbec tomu nerozumím."
„Všichni politici stejně lžou."

Přijde mi zajímavé, že právě oni bývají po sečtení hlasů většinou ti nejméně spokojení. Apatie se stává živnou půdou pro ty, kteří chtějí bez většího úsilí získat podporu veřejnosti. Naprosto lhostejnému občanovi bude spíše imponovat zrušení daně z piva než investice do životního prostředí. V někom, kdo se příliš nezabývá situací ve světě, lze také velmi jednoduše vyvolat panickou obavu.

Stačí pověsit na sociální síť zastrašující zprávu vyjadřující se obvykle k tématům jako imigrace nebo ekologie. Podložit ji "stoprocentně ověřenými zdroji", po kterých není třeba se pídit (protože dost možná ani neexistují). Nabídnout pomocnou ruku v podobě volebního programu pyšnícího se jedním, maximálně dvěma rezonujícími body.

V kombinaci s politicky nekorektními útoky na ostatní kandidáty a objektivní média si zajistí téměř jistý úspěch. Velmi často se také stává, že tyto úkazy považovala velká část společnosti zpočátku za absolutní bizár, který nestojí za sebemenší pozornost. Nakonec se však nestačí divit volebním výsledkům.

Nikdo z nás neví, co bude dál. Máme ale možnost do jisté míry ovlivnit budoucnost, tak to dělejme. Ať ten boj za svobodu a demokracii, který začala generace mých rodičů v roce 1989, nepřijde vniveč.

Kateřina Skalová