"Rok 2020 měl pro nás být něco nového. Zkoušeli jsme vlastní hru, do které jsme se snažili dostat všechno malé, směšné, čemu se zaslouží zasmát. Do scénáře jsme se snažili trefit takovou postavu, aby se ostatním hrála, co možná nejsnáze nebo naopak to byla role, kterou si kdo chtěl zahrát. Děj napovídal divákům, že je lepší si pomáhat než škodit. Nebo že společně všechno zvládneme. Jedním vtípkem, který se táhnul celým dějem byla i narážka na „óčkování“. V ději to byla lžíce rybího tuku a tužkou na čelo namalované „ó“ jako ošetřen.
Premiéra byla před rokem. Stihli jsme vystoupit před diváky jen ve dvou víkendech. Nejlepší představení bývá tak sedmá či osmá repríza. Bohužel se na ní nedostalo. Přišel zákaz divadel. Chvilku jsme nechávali v obecním sále postavené kulisy. Pak jsme je uklidili a říkali, že přes léto křipečka určitě zmizí.
Na podzim, kdy normálně zkoušíme, nabrala pandemie druhý dech. Máme nový scénář, ale nemáme dost odvahy se začít scházet. Bojíme se o starší kolegy. Už nás opustili dva – Venca a Boženka. Na podzim část souboru prodělá covid, naštěstí jen mladších. Naštěstí jsme zkoušet nezačali.
Se souborem jsme se sešli jen dvakrát v létě. Píšeme si, občas na sebe narazí pár jednotlivců v obchodě nebo na procházce. Myslím, že si chybíme. Co dál? Óčkování? Jak mrazivě aktuální byl děj naší poslední hry. Společně jsme si pomáhali s rouškami. Společně – ale teď je to vlastně zakázané slovo. Tak snad rychle se dobrat óčkování, phazerem, modernou či rybím tukem. To aby společně bylo zas víc než jen slovo."
Autor: Dušan Padevět, principál divadla
