Když byla moje vnučka malá, usínala obklopená svými plyšáky. Někdy to dalo dědovi zabrat, než usnula, a tak téměř usnul taky. V první třídě jsem pro ni občas zašel do školy tzv. poo. Přišli jsme domů a dívala se na pohádku v televizi. Všiml jsem si, jak se jí klíží očička. Ptám se ji: „Lucinko, nechceš si lehnout a spát?“ Ona na to rezolutně: „Dědo, já nebudu spát!“ A skončilo to, jak vidíte na fotce. 

Zdraví všechny spáče

Pavel Kyselák